Vojáci ze stavu 1.SkiJäger Ersatz und Ausbildung Bataillon „Taus“ v obranných bojích na jihozápadě Čech.
Foto: Photo 40-45
Konec dubna patřil již tradičně akci Rückmarsch. Letos jsme se opět postavili americkým vojskům na jihozápadě Čech. Konkrétně jsme představovali vojáky 1.SkiJäger Ersatz und Ausbildung Bataillon „Taus“, který měl sídlo v Domažlicích. Náš klub tentokrát musel fungovat v trochu jiném režimu. Já, jakožto velitel jsem byl přeřazen ke štábu a převzal jsem velení 1. roty. Zbytek členů našeho klubu pak představoval jedno z pěších družstev. Od prvních okamžiků byl letošní ročník hektičtější a náročnější, než ty předešlé. Hlavním důvodem k této změně byla síla nepřítele. Na německé straně bylo něco přes 70 mužů ve zbrani. Americká strana evidovala přibližně dvojnásobek. To znamenalo, že jsme se první dny soustředili především na léčky a boj ze zálohy. Situaci nám značně komplikoval fakt, že byl nepřítel vybaven obrněnou průzkumnou četou. Vše vám přiblížíme v podobě vzpomínek na tyto těžké dny, kterou jsem vám sepsal, ze svého pohledu.
Nepřátelské obrněnce, které nám nejednou působily nemalé trable, stejně jako my jim.
Foto: Photo 40-45
První dny byly pro celou jednotku složité, neboť jsme byli nuceni pracovat s různorodou směsicí vojáků, kteří k nám byli buďto převeleni od různých zbraní, nebo se jednalo o nováčky. Vše si ovšem rychle sedlo a my začali fungovat jako dobře namazaný stroj. První zprávy o pohybu nepřítele jsme dostali zrána 26. dubna a okamžitě začali připravovat jeho uvítání. První těžké boje přišly hned po překročení nepřítele předválečné hranice. Jeho průzkumné a zásobovací kolony byly napadány našimi přepady, kdy jsme využívali hustě zalesněný prostor s množstvím nepřehledných silničních uzlů. Po každém takovém útoku následovala tvrdá odpověď nepřítele, která vycházela z jeho naprosté materiální převahy. Ovšem díky znalosti terénu jsme se vždy velmi rychle dokázali odpoutat z boje a zmizet z oblasti, než přišla tvrdá odplata nepřítele. Tato taktika závisela na naší mobilitě, která byla možná díky široké směsici techniky, kterou jsme disponovali. Vozový park zahrnoval jak motocykly, průzkumné osobní automobily, zásobovací nákladní vozidla, tak i kořistní techniku v podobě lehkých terénních i nákladních automobilů. Co nám ovšem chybělo, byla těžká výzbroj, nebo silnější dělostřelecký oddíl. Jediný kus dělostřelecké techniky, kterým jsme byli vybaveni, byla lehká polní houfnice ráže 75 mm s omezeným množstvím munice.
Kolona naší bojové skupiny na přesunu směrem k nepříteli.
Foto: Photo 40-45
První velký střet, který nás čekal v posledních válečných dnech, proběhl u osady Philippsberg jen 3 km od bývalé státní hranice. Vozidla odvezla mužstvo a vrátila se do týlu. Mé tři čety zaujaly pozice v lesním porostu nedaleko komunikace, po které se předpokládal pohyb nepřítele. Přišel soumrak a noc. V lese před námi byl slyšet pohyb vozidel i vzdálené hlasy nepřátel, ale nikdo až k nám nepřišel. Po vyřízení potřebného na štábu, který byl umístěn asi kilometr za HKL, jsem strávil mrazivou noc v pozicích s mými muži. Velmi chladná noc odešla s prvními ranními paprsky a nás čekal skutečný křest ohněm. Jen odposlech v předsunutých pozicích nám dal jasně najevo, že se něco děje. Lahodná snídaně v podobě sladké kaše vzala za své s prvními výstřely. Nepřítel si již předešlý den mapoval možné cesty a dobře vyhodnotil, že náš sektor je vhodný k obraně a tudíž je ho nutné přednostně obsadit, nebo dobít. Lesem se začaly hemžit siluety nepřítele, které náležitě přivítaly naše kulomety. Boj trval jen pár minut a naše obrana se začala hroutit pod náporem nepřítele, který nás mnohonásobně převyšoval především palebnou silou. Té jsme nemohli konkurovat. V tomto momentě se ukázala naše nedostatečná secvičenost, která se projevila především špatnou koordinací jednotlivých čet. To skončilo téměř katastrofou, když se z našeho koordinovaného ústupu stal úprk. Jednotlivá družstva ztratila kontakt s veliteli a na záložním obranném postavení jsme museli s vypětím všech sil konsolidovat rozprchlé vojáky. Situaci zachránili především staří veteráni, kteří se k jednotce dostávali po vyléčení zranění, a kteří si v boji počínali velmi profesionálně.
Po boji bylo jasné, že bude následovat silná spojenecká dělostřelba, kterou dočisťovali naše pozice, a tak jsme prostor opustili. Nepříteli bylo puštěno žilou a my tak zde měli splněno.
Hektický ústup z pozic nedaleko osady Philippsberg. Náš odpor vyhasl, jak zašlapaný oheň…
Foto: Photo 40-45
Prošli jsme dalšími opěrnými body našich sousedních jednotek a přešli do zálohy, kde jsme čekali na rozkaz k obraně dalších pozic. Tlak nepřítele byl neúprosný, stejně jako morálka vlastních sil, a tak jsme dostali rozkaz k definitivnímu opuštění kasáren a zaujmutí další obrany severně od města Taus, které nám doteď bylo náhradním domovem. Zalesněný prostor byl pro nás nutností, protože letectvo říšského maršála již prakticky neexistovalo a my byli pod neustálým drobnohledem nepřítele ze vzduchu. Další obec, jejíž název se nám měl vrýt do pamětí, byla Milawetsch, která pro nás znamenala další těžké obranné boje. Úsek fronty, který jsme měli v držení, měl několik záložních postavení a probíhal hustým lesem. Ani kulomety, miny a pancéřové pěsti nestačily na nápor nepřítele. Byli proti nám prvně nasazeny jeho malé pancéře, určené především k průzkumu. Stromy sražené k zemi palbou, kupy nařezaných klád i malé rybníčky. Tam všude číhali moji muži. I tak, nám do půl hodiny po prvním útoku nepřítele hrozilo obklíčení, a tak jsme se snažili z uzavírající smyčky rychle vyprostit, což se nám nakonec podařilo. Následoval opět ústup. Další boj o další bezvýznamnou obec. Z našeho nového postavení jsem dalekohledem sledoval nekonečné proudy nepřítele, který si do poslední chvíle ani nedělal starosti s krytím. Této chybné taktiky jsme využili hned několikrát, kdy jsme zaskočili nepřipravené, snad arogantní Američany. Dokonce hned dva takové případy skončily zajetím amerického průzkumného obrněnce. Nasazení pancéřové techniky bez pěchoty byla školácká chyba, které moji Jägři dokázali znamenitě využít. Oba jsme díky rychlosti nepřátelské reakce jen poškodili a zanechali na místě.
Na většině mužstva již bylo znát, že by nejraději vyvěsila bílý prapor a v nesmyslném boji již nepokračovala, ale stále jsme byli vázáni přísahou. Následoval tedy přesun do našeho posledního prostoru nasazení, který se nacházel v okolí Prestitz na dohled od Plzně. Zaujmuli jsme obranu na jednom bezejmenném vrchu, který veteráni nazvali „Bamby-Höhe“. Rozdělili jsme palebné sektory jednotlivým zbraním a začali se zakopávat. Okamžitě jsme vyslali průzkumy, abychom měli aktuální info o pohybech nepřítele. Ten nás následoval až nepříjemně rychlým tempem a již v noci bylo nedaleko od nás dosti živo. Nepřítel si nedaleko od nás buduje vlastní pozice pro další kroky. Celý den se nesl ve znamení průzkumů obou stran a v prvních přestřelkách.
Opuštění kasáren znamenalo, že našich nemnoho vozidel muselo pojmout většinu potřebného materiálu. / Jägři, kteří právě pobili osádku nekrytého nepřátelského průzkumného vozidla.
Foto: Photo 40-45
Následoval rozkaz k útoku, neboť se nepřítel začal zakopávat nepříjemně blízko našich pozic. Dle mého soudu, byl tento krok již zcela zbytečným plýtváním lidských zdrojů, protože byl již předem odsouzen k neúspěchu. Dělostřelectvo sousedních jednotek nám poskytlo skrovnou dělostřeleckou přípravu, která ovšem obsahovala jen něco málo přes třicet dělostřeleckých granátů. Ihned po poslední detonaci jsme se na znamení píšťalky zvedli k útoku, ale odpověď nepřítele byla rychlejší než jsme čekali a tak nás přibil k zemi svou mocnou palbou jen pár metrů od našich okopů. Po uznání prohry jsme stáhli přeživší a raněné do týlu a čekali, co bude dál. Hodiny tíživého ticha vystřídala odplata v podobě mocného útoku amerických sil. První pokusy zmařilo naše oslabené dělostřelectvo, ale po spotřebovaní veškeré munice jsme byli opět nuceni k ústupu.
Krásné místo, které bylo našim posledním místem odporu i kapitulace.
Foto: Photo 40-45
V sobotu 5. května 1945 jsme byli v bezvýchodné situaci dislokovaní jižně od Plzně. Tentokrát do okolí obce Unter Lukawitz a zámku, který se v ní nachází. Zámeckého pána zde doplnil náš štáb a mužstvo zabralo prostorný park. Dalšího dne přišla od velitele praporu informace o možné kapitulaci, ke které se údajně chystal celý Wehrmacht. Další činnost naší jednotky byla svěřena do rukou mého nadřízeného a mne. Ustupovat před Američany do rukou Sovětů, to byl holý nesmysl. Střelivo bylo snad ještě v horším stavu, než morálka našich unavených mužů, a tak bylo rozhodnuto. Předsunuté jednotky hlásili pohyb na hlavní silnici, kterou se k nám blížila spojenecká vozidla.
Naposledy jsem vystoupil před své muže. I když poraženi, tak stále disciplinovaní a s hlavami hrdě vzhůru.
Foto: Photo 40-45
Nasedl jsem tedy do svého terénního vozu a spolu s veliteli vyrazil vstříc nepříteli. Cesty se hemžili prchajícími civilisty i zlomenými vojáky, jdoucích pěšky po stranách. Nepřátelský průzkum nás přivítal chladně, ale bylo patrné, že nejsme první jednotkou, která mu vyšla naproti s bílým hadrem v ruce. Následoval ozbrojený doprovod do zámku, kde jsme nechali nastoupit zbytek našich statečných vojáků a přečetli jim radiogram od našeho představeného – Generálmajora Hundta. Velitel třetí čety, který zprávu přijal, předstoupil spolu s námi, zbylými veliteli, a s vypětím přečetl:
Drazí kamarádi,
dostal se k nám rozkaz našeho čestného velitele Generalmajora Hundta, který se v současnosti nachází u naší divize na severozápadě Protektorátu Čechy a Morava. Tento rozkaz vám nyní ocituji:
„Kamarádi, Skijägeři, Jägeři z 1. SkiJäger Ersatz- und Ausbildungs-Bataillon „Taus“!
Od OKH přišel rozkaz k okamžité a bezpodmínečné kapitulaci. Ano, válka je u konce. Vzdejte se ozbrojeným jednotkám nepřítele. Vy v Domažlicích máte možnost se vzdát americkým jednotkám – a tím i šanci na důstojnější zacházení. Usilujte o to, abyste se k nim dostali.
Od roku 1943 jsme v Ski-Brigade a později ve Skijäger-Division prožili dva roky krvavých bojů. Minsk, Pripjať, Annopol, Lysá Hora, Dukla, Kaschwitz, Ostrava – tato jména nikdy nevymažeme ze své paměti.
Hledíme do nejisté budoucnosti, ale mějte stále v srdci: Byli jste součástí elitní jednotky!
Přeji vám všem brzký návrat domů – k vašim manželkám, k vašim rodinám. Na shledanou v lepších časech.
Držte hlavu vzhůru.
Duch Skijägerů – kamarádství – bude navždy přetrvávat!“
Nepřítel nám umožnil odejít do zajetí se ctí. Vojáci vyslechli posledních pár slov od našeho velitele a následně oficiálně složili zbraně.
Foto: Photo 40-45
Tím pro nás definitivně skončila tato vyčerpávající jízda. Akce plná napětí, vysílení, ale i kamarádství a přiblížení se k historii, která nám není tak daleká, jak by se mohlo na první pohled znát. Jménem KVH Schwarzwald bych rád poděkoval organizátorům obou stran, polní kuchyni, která tento rok kouzlila neskutečně vynikající pokrmy, velitelům i každému jednotlivému vojákovi. Oddřeli jste pořádný kus práce a bylo mi ctí s vámi sloužit poslední válečné dny na naší cestě. Díky!
Závěrem ještě poděkování a to autorovi fotografii Peter Poppe alias Photo 40-45.