KVH Schwarzwald / Rückmarsch 2026 / 2.Gruppe II. Zug
V roce 2026 proběhl, stejně jako v předešlých letech, Rückmarsch. Tato akce se nám dostala hluboko pod kůži, a proto jsme u ní nemohli chybět ani tentokrát. Náš klub sestavil družstvo v rámci 111. Pz.Gren.Rgt. / I. Bataillon / 2. Kompanie / II. Zug. Jak je naším zvykem, opět jsme se drželi toho, že představujeme konkrétní jednotky, které v dané oblasti skutečně operovaly.
Obrovským benefitem letošního ročníku byl zámek, který se nám na celý týden stal útočištěm. Z místa poznamenaného dobou komunismu se stala kasárna překypující životem, shonem a atmosférou, která nás dokázala přenést o jedenaosmdesát let zpět.
Přesuny i porady na štábu. Naše každodenní realita
Bojová pohotovost započala v sobotu 26. 4. večer a již následující ráno jsme byli v plném bojovém nasazení. Naše rota se skládala ze čtyř čet. První byla plně motorizovaná s lehkými terénními vozidly. Druhá a třetí byly granátnické. Čtvrtá, neboli Kompanietrupp, zajišťovala chod roty.
Nepřítel v podobě amerických vojsk byl zpočátku ještě daleko, avšak situaci zkomplikoval jiný problém. Dva naši muži, kteří měli prověřit dosah spojení, se nevrátili na zámek do Elcowitz. Okamžitě jsme zalarmovali dvě vozidla, která se je vydala hledat. Po půl hodině se vrátila se špatnými zprávami. Oba pohřešovaní byli nalezeni bestiálně oběšeni. Na krku měli cedulky s hákovými kříži, což byla jasná známka činnosti partyzánů.
O žádných jsme sice neměli informace, ale kraj byl plný uprchlíků a zmatku, a tak jsme se vydali nejjednodušší cestou. Oblast nálezu byla silně zalesněná, a proto byly vyslány dvě čety, aby prohledaly rozsáhlý prostor. Po hodinách pátrání se moji muži zničehonic dostali pod palbu z automatických zbraní. Nepřítel se vypařil v lese jako pára nad hrncem, a tak následovalo jeho další hledání a stíhání. Po další hodině byl nepřítel lokalizován, obklíčen a zajat.
Po převozu na zámek následoval výslech. Již dle prvních indicií – zbraní, oděvu i celkového vzezření – nám bylo jasné, že se jedná o paradesantní výsadek sovětského původu. Po krátkém výslechu, který nepřinesl žádné hodnotné informace, měli být zajatci odvezeni na pobočku Gestapa ve Strakonicích. Při převozu se však u Nahořan pokusili o útěk a byli zastřeleni. Pohřbeni byli v lese na místě.
Výslech zajatých sovětů
Tím jsme sice vyřešili bezprostřední problém, ale zůstali jsme nadále ostražití vůči okolí, které bylo pro podobnou činnost ideální. Během těchto událostí byla první četa vyslána do oblasti vzdálené přibližně 40 km, aby prověřila přístupy do nám přiděleného prostoru. K našemu zděšení se ukázalo, že se zde nenachází žádné vlastní jednotky. Naopak, po zaujetí postavení na takticky velmi důležité křižovatce se objevil americký průzkum. Ten byl zahnán na útěk a naši muži se vrátili zpět v kompletní sestavě.
Pro nás tím však nastala složitá situace. V noci jsme zalarmovali celý zámek a vydali se na přesun. Celá rota se přesunula k úpatí Wetterbergu východně od Wallernu, kde se nám naskytlo ideální postavení pro zadržení předních amerických jednotek. Hráli jsme o čas.
Ještě za tmy jsme vyrazili. Ráno mrzlo, a tak byl přesun pro většinu osádek velmi náročný. Po příchodu jsem rozdělil jednotlivé čety do pozic, kde zaujaly obranu. Očekávali jsme stejný scénář jako předešlý den – nejprve odražení útoku a následně typický americký postup: letectvo, dělostřelectvo a poté čištění rozrytých pozic. Nic takového se však nestalo. Nepřítel na nás udeřil přímo, s vozidly i pěchotou.
Útok byl velmi razantní a během půl hodiny padly dvě přední linie obrany. Další boj se vedl o lesní křižovatku. Zde jsme posílili obranu a dařilo se nám vázat nepřítele více než půl hodiny, než i zde moji granátníci dosáhli hranice svých sil i ochoty umírat v předvečer konce války. Následovala dvě záložní postavení, která nepříteli citelně uškodila, až se opět stáhl. My jsme na nic nečekali a prostor okamžitě opustili.
Zbytek dne jsme strávili průzkumem dalších obranných postavení a navazováním spojení s okolím zámku. Již večer jsem od velitele kompanie obdržel úkol na další den. V okolí zalesněného kopce Götterstein byl místním obyvatelstvem hlášen pohyb neznámých osob. Dle zpráv se mohlo jednat o uprchlíky z transportů vězňů koncentračních táborů.
Úkol se mi nelíbil, ale rozkaz je rozkaz. Celá rota vyrazila ráno přiděleným směrem. Kilometr od okraje prostoru jsme odstavili část vozidel a dvě čety se vydaly pěšky k lesu, aby zajistily prostor pro první četu a další postup. Jakmile první četa zaujímala pozice, byli jsme náhle napadeni střelbou na levém křídle.
Můj řidič Richard, se svým kořistním strojem. Vítaný pomocník výborné konstrukce… v obou případech!
Vzduchem proletěly první rozkazy a celá kompanie se rozvinula do rojnice. Během krátké chvíle jsme zatlačili nepřítele do lesa. Okamžitě mi bylo hlášeno, že se nejedná o bandity, ale o americké jednotky, které pronikly až 30 km do našeho týlu. Následovalo dvouhodinové přetahování o les. Kvůli špatnému spojení a absenci mobility sousedních jednotek se nám nepodařilo nepřítele obklíčit. Přesto jsme získali první zajatce, kteří nám poskytli důležité informace.
Stejně rychle, jako se nepřítel objevil, tak i zmizel. První četa byla okamžitě stažena a vyslána do nové operační zóny, aby zajistila spojení mezi hroutící se frontou a naším týlem. Druhá četa se přesunula do prostoru Hoslowitz, kde měla zaujmout postavení pod kótou 674 a zamezit průniku nepřítele na Strakonitz. Třetí četa zaujala postavení jihovýchodně od Hoslowitz a měla krýt směr na Tschestitz.
Již odpoledne byla druhá četa vyhnána z pozic silnou americkou kolonou. Díky nepozorovanému ústupu však nepřítel plýtval municí střelbou do prázdného lesa. Třetí četa strávila noc v pozicích a byla posílena obrněnými transportéry. První i druhá četa se stáhly na zámek k doplnění munice a zásob.
Ráno jsme za svítání opět zaujali pozice společně se třetí četou. Ta hlásila silnou aktivitu nepřítele – v noci bylo slyšet pásy i motory americké techniky. Dopoledne následoval útok silného amerického uskupení. Kritickým momentem bylo nasazení lehkého tanku, který kryl postup pěchoty. Situaci nakonec vyřešila lehká pěchotní houfnice ráže 75 mm, která tank znehybnila.
Naše transportéry byly proti tankům bohužel bezmocné
Nastala patová situace, která po hodině vyústila v náš ústup na další opěrný bod, tentokrát již velmi blízko zámku. Ve večerních hodinách byla druhá četa, držící tento bod, pod silným tlakem nepřítele. Další den ráno nezbylo než vyslat do obrany všechny dostupné síly. Pěšky – palivo došlo. Munice byla na minimu.
Ačkoli e válka blížila se konci, tak jsme si drželi morálku i disciplínu na vysoké úrovni!
Američané opět nasadili tanky, avšak naši granátníci odvedli výbornou práci a postavení udrželi. Díky plně obnovenému spojení v rámci kompanie se nám dařilo koordinovat protiútoky s vysokou přesností. Přesto se opět ukázala rozhodující logistická převaha nepřítele. Večer jsme byli nuceni vyklidit pozice a stáhnout se na poslední obranný perimetr kolem zámku.
Velení regimentu již mezitím navázalo kontakt s americkou stranou a zahájilo jednání o kapitulaci. My jsme se ráno pokusili o poslední zdržovací akci, avšak bez úspěchu. Ve chvíli, kdy nepřítel prorazil, vydal jsem se spolu s velitelem kompanie, Hpt. Karlem, vstříc nepříteli – beze zbraní, pouze s bílým kapesníkem v ruce.
Nepřítel projevil shovívavost. Naše jednotka si mohla ponechat vojenský režim a následoval přesun do internace a zajetí.
Na závěr bychom chtěli upřímně poděkovat všem, kteří se na této akci podíleli. Organizátorům za perfektní přípravu a zázemí, účastníkům za maximální nasazení, autenticitu a atmosféru. Velké díky patří také majiteli objektu za možnost využití prostor, které celé akci dodaly jedinečný rozměr. Díky!