Příslušníci 47. pluku estonské divize v rozvalinách hřbitova u Sinimäe. Jedno z posledních obranných postavení na Modrých výšinách.
foto: rindeleht.ee
V tomto článku si přiblížíme angažmá Estonců v pokračování bitvy u Narvy, které do dějin vešlo jako bitva na Tanneberské linii nebo jako bitva o Modré výšiny. V této epické bitvě byli estonští muži opět vrženi jako štít proti sovětské ofenzívě, jež měla definitivně dobýt prostor Estonska.
Situace na Narvské frontě se výrazně neměnila až do léta 1944, kdy začala operace Bagration. I na této části fronty sovětská vojska připravila velkou ofenzívu. Ta začala 24. července mohutnou dělostřeleckou palbou, která ovšem vyšla na východním břehu téměř do prázdna, neboť německé velení s touto ofenzívou počítalo a 23. července zde stáhlo své předsunuté jednotky. Kritickou se ovšem stala situace v pozicích Estonců z řad 20. divize, mezi obcemi Riigi a Kudruküla na západním břehu Narvy. Po mohutné dělostřelbě a následujícím prudkém útoku z nově vytvořeného předmostí, zde estonská pěchota opustila pozice a dala se na ústup.
Situaci přibližuje záznam z deníku brigády SS Nederland:
„Zpráva od operačního důstojníka 20. divize SS. Rusové mají jeden prapor přes Narvu u obce Vasa a na obou stranách Riigi. Probíhá budování předmostí. Požaduje pomoc!“
Norští dobrovolníci v hořící Narvě v létě 1944.
foto: foto.digitalarkivet.no
Situace byla kritická a vrchní velení bylo nuceno stáhnout své jednotky na novou obrannou linii, která se nacházela jen pár kilometrů západně od Narvy. Divize zbraní SS Nordland vyklidila východní břeh řeky a organizovaně se stahovala do nových pozic. Estonci na severu se snažili co nejvíce zpomalit postup nepřítele, což se jim nakonec místy dařilo. Dne 26. července III. tankový sbor SS definitivně opustili své pozice u Narvy a odpálil mosty přes řeku ve městě (nepřítel je provizorně opravil již 28. července).
Vypovídající mapa německého vrchního velení znázorňující ústup z pozic u řeky Narvy v červenci 1944. Modré šipky zde vyznačují směry ústupu jednotlivých praporů 46. a 47. pluku. Dále z mapy můžeme vyčíst například to, kde se nalézalo velitelství 45. a 46. pluku, umístění SS Füs.Btl.20, nebo to, že III.prapor 47. pluku byl tou dobou v týlu v rezervě.
foto: Rindeleht FB
Sovětská vojska zahájila rychlý postup na severu s cílem odříznout ustupující jednotky ze severu, což se jim částečně skutečně podařilo. Příslušníkům sboru se nakonec s velkými problémy podařilo z obklíčení vymanit. Další pozice byly tzv. Modré výšiny na Tannenberské obranné linii, táhnoucí se 20 kilometrů západně od Narvy. Zde se narychlo připravovala obrana kolem vesničky Sinimäe. Dějiště druhé velké bitvy u Narvy, kterou se Estonci definitivně zapsali do historie, tak bylo stanoveno.
Přístup k Sinimäe z jihu u obce Auvere bránili mimo jiné i příslušníci praporu „Narva“, kteří byli v březnu staženi od divize Wiking a začlenění do stavu estonské divize (zde měl plnit především průzkumnou činnosti jako SS-Waffen-Füsilier-Bataillon 20).
První boj v této formaci nám přiblíží vzpomínky Rudolfa Meriste. U Narvy byl poddůstojníkem v baterii minometů ráze 80 mm (8 cm GrW 34):
„Bitva v Auvere byla první bitvou praporu „Narva“ v Estonsku. Když uvážíme, že prapor byl znovu zformován především z mobilizovaných mužů, je vcelku k podivu, že v bojích pod Auvere obstál. Vydrželi jsme, ale ztráty byly velmi vysoké. Do Auvere jsme dorazili na plných počtech, ale když jsme se stahovali, tak z naší třetí roty zbylo jen asi třicet mužů...“
Sovětská vojska přepravující mužstvo a techniku přes řeku Narvu. V pozadí vidíme trosky hradu ve městě.
foto: reddit.com
Obrana v tomto strategickém prostoru, se táhla v úzkém pásu, širokém sotva 4 km, mezi mořem na severu a hustými bažinatými lesy na jihu. Celému prostoru pak dominuje návrší – Modré výšiny, sestávající se ze tří bezejmenných kopců s výškou okolo 80 metrů nad mořem, které se táhnou od východu na západ a okolí převyšují přibližně o 50 výškových metrů. Bezejmenné tyto kopce nezůstaly nadlouho, neboť v průběhu bitvy byly přejmenovány na Lastekodumägi – Kopec sirotků (podle sirotčince, který zde stál), Grenaderimägi – Kopec granátníků a nakonec Tornimägi což můžeme volně přeložit jako – Věžový kopec. V německých mapách je pak poslední z kopců nazýván i Liebhöhe, což je – Kopec lásky. Pozice pod a na výšinách zaujali vlámští, dánští a nizozemští dobrovolníci. Estonci se po prudkých střetech během svého předchozího ústupu stáhli severně od Sinimäe do zálohy, kde se snažili znovu zformovat k dalšímu boji.
Mapka ukazující frontovou linii v průběhu prvních dní bojů. Jednotlivé římské číslice označují postup Sovětů, modré pak jednotlivé linie obránců. Zcela vpravo je u kóty 84,6 Kopec sirotků, uprostřed na kótě 83,2 Kopec granátníků a zcela vlevo na kotě 69,86 Kopec lásky. Kříž označuje místo, kde je v dnešní době památník této velké bitvy.
zdroj: com.cdn.gaijin.net
Brzy ráno 27. července zaútočilo na Modré výšiny okolo 30 sovětských tanků podporovaných pěchotou. Zaskočení obránci v nedostatečně připravených pozicích sváděli zoufalé obranné boje. Ještě téhož dne zasáhl do bojů I. prapor 47. pluku, jenž pomohl zastavit útočníky jižně od výšin. I tak se nepřítel posunul až k prvnímu z kopců – kopci sirotků. Estonci zde podpořili těžce zkoušené dánské dobrovolníky a vyrazili do protiútoku, který byl smeten sovětskou palbou. Nemnoho přeživších se soustředilo v troskách sirotčince.
Těchto zoufalých protiútoků se účastnil již zmíněný Rudolf Meriste, který sem byl 27. července převelen. Těžké chvíle, které tu prožil přiblíží jeho vzpomínky:
„Když jsme dorazili na přední linii, odbočili jsme doleva směrem k Sinimägi. Ochranou tam byl terenní val, za kterým se dalo i stát. Narazili jsme tam na nějaké chlapy od „Nordland“. Pokud si vzpomínám, mohli jsme se posunout jen o pár set metrů, a pak se val obloukem stočil doprava a Rusové na něj měli výhled z cesty, která se táhla z východu na západ. Museli jsme je odtamtud vyhnat. Jako první podnikla protiútok třetí rota, jejímž členem jsem byl i já a velitelem roty byl Ostuf. S. Visnapuu. Rota byla tehdy velká jen asi jako družstvo… zaútočili jsme na Rusy podél severní strany silnice a zbytek roty zaútočil podél náspu a zákopů. Obersturmführer byl v čele. Náš útok po silnici postupoval dobře, protože zpočátku nebyl kladen velký odpor. Pak nám ale došlo, že mezi silnicí a valem, kde rostly stromy a keře, je několik bunkrů a v nich jsou Rusové. Přestože jsme měli velmi málo mužů, dostal jsem rozkaz přejít silnici a zneškodnit Rusy v bunkrech ručními granáty. Tento příkaz se mi však nepodařilo splnit, protože jsem byl zasažen do nohy při přecházení silnice. Zpět k vlastním pozicím jsem se musel doplazit sám. Bylo to asi 250 metrů, ale zdálo se mi to nekonečné, protože jsem měl zlomenou nohu. Tu jsem za sebou musel tahat tak, že jsem si rukou držel nohavici kalhot. Naštěstí mě Rusové kvůli vysoké trávě neviděli. Když jsem se vrátil ke svým, slyšel jsem, že útok selhal, protože došli muži. Vedoucí skupiny, který nás vedl k útoku podél silnice, byl zabit a Ostuf. Visnapuu těžce zraněn. I ten ovšem záhy zemřel. Viděl jsem ho mrtvého na nosítkách, když mě odnášeli do týlu.“
Příslušníci I. praporu 47. pluku v táboře Kehra začátkem července 1944 před přesunem na frontu. Největší zajímavost můžeme vidět vpravo dole, kde je evidentní, že tzv. děti pluku nebyly v této době jen záležitostí sovětské armády. Zde se jedná o dvanáctiletého chlapce jénem Avo Põdra.
foto: rindeleht.ee
Ráno 28. července bylo jasné, že I. prapor 47. pluku v posledním útoku prakticky zanikl a nemnoho přeživších, kteří zbyli, bylo pro další akce začleněno do I. praporu vlámské brigády Langemarck. Pro další obranné boje německé velení soustředilo všechny dostupné složky dělostřelectva do tohoto sektoru, nehledě na jejich zařazení k letectvu, námořnictvu, či zbraním SS. Po krátké dělostřelecké přípravě zkusil do útoku vyrazit pluk Norge, ale výsledek byl stejný jako předešlý den u Estonců. Navíc Sovětská vojska vyrazila do vlastního útoku, během kterého vytlačila zbytky Estonců i Vlámů. Kopec sirotků byl tak obsazen a dánská obrana jižně od něj byla také na konci svých sil. Pozdě večer 28. července 1944 byl eliminován pokus dánské brigády o znovu ovládnutí kopce sirotků. Třetí den bitvy začala mohutná sovětská dělostřelba, která zasypala zbylé dvě výšiny granáty. Následovalo letecké bombardování a nakonec do útoku vyrazily tanky a pěchota. V prudkém útoku velkého množství tanků T34 a IS2 Sověti prorazili linie v nizozemských pozicích severně od výšin a zamířili ke kopci granátníků, ze kterého na ně byla vedená přesná palba z protitankových kanonů Vlámské brigády.
V bojích o kopec granátníků se z mužů vlámské brigády vyznamenal především velitel protitankového kanonu Unterscharfüher Remi Schrijnen, který si i přes svá četná zranění nárokoval hned několik zničených tanků a odvrátil bezvýchodnou situaci. Za své činy byl vyznamenám Rytířským křížem, stejně jako mnoho dalších účastníků této bitvy.
foto: alchetron.com
Nakonec musely být nasazeny rezervy v podobě tanků Panther z 11. tankového oddílu zbraní SS Hermann von Salsa. Ty donutili sovětské tanky k ústupu, ale část pěchoty již dobyla první pozice na kopci granátníků. Obrana se soustředila na poslední ze tří výšin, pod kterou se nalézal ikonický hřbitov, jenž je znám z četných fotografii (viz např. úvodní foto článku), a kterým se táhly linie čerstvě zhotovených zákopů. Jižní část hřbitova zde hájili příslušníci I. praporu 47. pluku, samotnou výšinu pak III. prapor stejného pluku. Následoval protiútok tanků Panther vedený jižně pod výšinami, kde došlo k tankové bitvě, po které se dali sovětské stroje na ústup. Ovšem za velmi vysokou cenu ztrát i na německé straně. Pozdě večer 29. července byla většina Kopce granátníku v držení nepřítele a situace byla velmi vážná. K jeho vytlačení byly do bitvy vyslány poslední zálohy, které měl velitel III. tankového sboru SS – Obergruppenführer Felix Steiner k dispozici. Spíše než o zálohy šlo o torzo estonského I. praporu 45. pluku v čele s Hauptsturmführerem Paulem Maitlou, doplněné jedním tankem Panther. Maitla do této akce posbíral vše, co se dalo, včetně lehčeji zraněných vojáků, kteří čekali na transport do týlu. Následoval prudký útok, který nepřítele vytlačil z pozic. I přes několik sovětských protiútoků došlo k obsazení většiny Kopce granátníků a stabilizaci situace. Maitla si za tento čin poprávu zasloužil Rytířský kříž, kterým byl dekorován 23. srpna 1944.
Dvě fotografie Paula Maitly. Na první je v předválečné uniformě estonské armády. Na druhé je zachycen v druhé polovině roku 1944, kdy je již vyznamenán Rytířským křížem. Maitla byl popraven českými povstalci 10. května 1945 v Nymburce. Bylo mu 32 let. Popravu nařídil ppor. v záloze Stehlík, který tak učinil ze msty za smrt svého švagra, který byl Němci popraven 6. května za odbojovou činnost.
Pozice byly opět v držení obránců z řad III. tankové sboru zbraní SS a tím končil třetí den velkolepé bitvy. V okolí pozic doutnalo přes sto vraků sovětských tanků a zem pokrývala těla tisíců padlých vojáků. Ovšem to nebylo zdaleka vše, hned dalšího rána zaútočila sovětská vojska znovu. Jedna po druhé, se zde rozbíjely vlny útočníků v pokračování sovětských snah o ovládnutí výšin. Útoky postupně slábly na intenzitě. Na Sovětské straně probíhala reorganizace a doplňování sil před dalšími útoky. Ovšem i ty dopadly stejně jako ty předešlé. Ofenzívě docházel dech. Až 12. srpna změnila útočící vojska taktiku a postupně se pokoušela prokousat obranou především na křídlech a kopec obklíčit. Ovšem v členitém terénu byly jejich tanky snadnou kořistí pro pancéřové pěsti i dělostřelectvo, díky čemuž od této taktiky opět rychle upustili. Boje tak utichly a bitva skončila „německým“ vítězstvím. Navzdory mnohonásobné přesile, se zde nepřítele podařilo zastavit a válka se tu nadále vedla jako poziční.
Evald Tamm k bitvě na Modrých výšinách:
„Byla to zvláštní část fronty. Přední linie byla na louce. Nebylo možné pořádně kopat zákopy, takže byly vytvořeny pouze provizorní postavení… V pozicích to hrozně smrdělo. Během léta bylo velmi teplo a pozice kolem nás byly plné padlých a hnijících vojáků Rudé armády. Vůně byla tak sladká, že jídlo a cigarety nám několik dní vůbec nechutnaly…“
Celkové ztráty se dle zdrojů značně liší, ale na německé straně čítají kolem 10.000 padlých raněných a nezvěstných. K tomu okolo 10 tanků. Sovětské ztráty jsou znatelně vyšší a odhadují se na 150 až 170.000 padlých, zraněných a nezvěstných a více jak 150 tanků. Ke ztrátám u tanků je ještě záhodno zmínit, že zde došlo k nasazení většího počtu těžkých tanku IS-2, které se ovšem do tohoto terénu extrémně nehodily. Písčité a bažinaté podloží působilo těmto kolosům značné problémy v pohybu.
Pozice na Tannenberské linii. Vlevo je vidět celková podoba výšin v průběhu bitvy i improvizované pozice na nich. Na dalším snímku vidíme estonské kulometné postavení na hřbitově, který ležel v blízkosti posledního opěrného bodu.
foto: rindeleht.ee
Koncem září prorazila Rudá armáda obrannou linii na jihu u Tartu. Morálka v divizi byla velmi nízká a mezi vojáky se rozkřiklo, že Němci opouštějí Estonsko. Dne 18. září skutečně začala evakuace. Většina divize byla stažena z fronty a přesunuta do lotyšské Rigy. Ovšem spousta jejích částí vedla ústupové boje na zdrženou v okolí Tallinnu nebo Tartu. Další se nacházeli roztroušeni na území celého Estonska. Mnoho z těchto mužů se nedokázalo odpoutat, nebo již nechtěli dále bojovat po boku Německa, a tak skončili v sovětském zajetí, uniformě, nebo se skryli do lesů, kde se znovu formovaly partyzánské oddíly tzv. Lesních bratrů. Do Slezska se podařilo evakuovat okolo 15.000 Estonců z různých složek armády. Dne 6. října 1944 vydalo vedení SS rozkaz o reorganizaci divize ve výcvikovém prostoru Nuehammer.
Někteří Estonci, kteří se vyhnuli, nebo nestihli evakuaci, byli novou okupační správou nuceni narukovat do Rudé armády. Svou předchozí službu u zbraní SS, velmi jistě tajili z obavy o možné persekuce. Zajímavostí těchto fotografií je i to, že jsou foceny na stejném místě, jen s určitým časovým odstupem.
foto: otofoto / kolorováno: Adam Šolc
O náladě, jež panovala při cestě do Německa, se ve svých pamětech trefně vyjadřuje Heino Susi. Tento voják přišel bojovat do Estonska z Finska, kde prodělával výcvik v jednotce JR200, a byl nasazen v závěrečné fázi bitvy o Estonsko nedaleko Tallinnu. Z města se mu, po příchodu Rudé armády, podařilo uprchnout v nepadnoucím civilním oblečení svého strýce. Dostal se až na ostrov Saaremaa, odtud byl evakuován do Německa. Tam byl i přes svou snahu a absenci dokumentů opět zařazen do 20.SS:
„Sledoval jsem skupinu estonských důstojníků, kteří seděli na palubě přeplněné uprchlíky a vojáky. Mezi uniformami legionářů a východních praporů, bylo vidět i velmi staře vypadající předválečné uniformy. Od jednoho k druhému šla láhev kořalky, ze které pili. Když její obsah vyprázdili, hodili láhev přes palubu a sáhli pro novou. „Teď je po všem“ řekl jeden legionář „Rusko, Narva, Tartu jedena přestřelka, krvavější než druhá! A teď je konec naší války! Můžeš říct Schlussi! Schluss mit Liebe! Teď nás převezou do Německa. Seru na to!“ Ostatní souhlasně souhlasili a on pokračoval: „Od samého začátku to byla zatraceně hloupá myšlenka, že bychom mohli bojovat spolu s Německem. I když jsme je zkoušeli zastavit, tak jsme Rusy akorát nechali opět obsadit naší zem. A ano, teď se Němci chystají vytvořit další mezinárodní legie, takže… takže budeme zase pěkně v prdeli a to na dlouhou dobu…“.
Pisatel se dále trefně zmiňuje o Situaci v Estonsku těsně před obsazením tohoto prostoru Sověty, kdy docházelo k násilným odvodům mladých Estonců do německé armády. Tito muži, kteří často neměli žádné vojenské zkušenosti, byli násilně naloděni na lodě a odvezeni do Německa. Tam byli, po vykročení na pevninu, zařazeni jako nováčci 20. divize zbraní SS a odvezeni do výcvikového prostoru Neuhammer. Jaká byla bojová morálka těchto „dobrovolníků“ musí být asi každému zcela jasné.
Na závěr mapa, která nám přibližuje celkovou situaci na Narvské frontě v létě 1944. Vysvětlivky: šrafované šipky a označení pozic patří německé armádě, bez výplně estonské a černě vyplněna jsou pak sovětská vojska.
zdroj: jput.fi
Připravil – Jiří Pilař
Zdroje:
Hanno Olajo – Leegion 1942 – 1945
Jacek Cielecki – Nadzieja wdeptana w błoto
Heino Prunsvelt – Maitla / Rebane / Riipalu
Mansal Denton – Battle for Narva 1944
Rindeleht – Facebook
Rudolf Meritase – PRAPOR „NARVA“
Otofoto – Facebook