Předposlední lednový víkend patřil daleké cestě na Slovensko, kde jsme u malebného města Levoča svedli prudké obranné boje s postupujícími jednotkami československého armádního sboru. V uniformách granátníků 254. pěší divize jsme zbudovali obranné pozice v místech, kde skutečně došlo k těžkým bojům mezi těmito jednotkami. Pojďte si přečíst, jak jsme tento boj prožili a jak jsem ho viděl jako velitel třetího družstva.

V ranních hodinách vyrazili všichni naši muži na pozice, které se nacházely nedaleko za městem. Terén byl téměř bez sněhové pokrývky, bylo umrzlo a na kraj padla hustá mlha. Naše četa, spadající do 454. Regimentu 254. pěší divize, dostala za úkol držet kótu Kaplanka přibližně 1 kilometr severovýchodně za městem. Kóta nám nabízela ideální obranné pozice. Jediným nedostatkem pozice byl nedaleký kopec, který náš nepřítel obsadil dříve než my, a ze kterého nás mohl sledovat. Po dosažení pozic jsme se rozdělili. Po dvou hodinách výkopových a opevňovacích prací, které proběhli pod skrytem mlhy, první družstvo odešlo bránit předsunuté pozice do obce Spišský Hrhov. Druhé společně se třetím, kterému jsem velel, se dále zakopávala na kótě. Po dalších dvou hodinách jsme na pozici zanechali kulomety, které měli za úkol vytvořit perfektně maskované postavení a přesunuli jsme se do zad prvního družstva. Na konci vesnice jsme zaujali pozice na krajích lesa. Dobrý výhled nám znemožňovala stále hustší mlha a pohyb civilních osob kolem domů. Během krátké chvíle se ozvala prudká střelba z vesnice a místní se rozprchli. Boj trval jen krátce. Opět se kraje zhostil klid a ticho. Přibližně po patnácti minutách se na okraji vesnice objevili ustupující granátníci prvního družstva. Po dalších několika minutách jsme zpozorovali i první nepřátele, kteří vystupovali z mlhy na cestě. Nedali jsme jim příliš prostor k vymýšlení taktických manévrů a palbu jsme zahájili ještě v momentě, kdy byli mezi domy. Oproti našemu očekávání se neozvaly kulomety nepřítele, a tak jsme mohli pozici držet relativně dlouho. Po pár minutách vzájemného ostřelovaní, se za neustálého překřikování rozkazy nepřítel rozvinul k útoku, a tak jsme se lesem stáhli a setkali se s druhým družstvem, které mezitím vystřelilo červenou světlici, náš domluvený signál k ústupu. Společně jsme se mlhou stáhli skrze zmrzlá pole na námi budované pozice, které tvořili hlavní bojovou linii. Viditelnost se ještě zhoršila a my netrpělivě čekali nápor nepřítele. Mé třetí družstvo zaujalo předsunuté pozice v úvozu. Postavení nejblíže nepříteli. Záda nám kryl Adam a Albrecht s naším kulometem MG42. Z louky na protějším svahu jeho palbu křížil tentýž kulomet druhého družstva, ale na ten jsme zatím stále neviděli díky špatným povětrnostním podmínkám. První družstvo pak bylo za námi v úvozu a jeho kulomet MG26(t) nám kryl záda. Vše vypadalo výborně, jen celou situaci komplikovala neprostupná mlha. I když bylo již po poledni, stále letargicky ležela na bojišti. Zlepšení přišlo s nástupem nepřítele na bitevní pole, kdy se viditelnost zlepšila. Když opatrně došli přibližně 50 metrů od nás, spustili palbu na naši předsunutou pozici. Tu jsme okamžitě opětovali a donutili nepřítele zastavit se. Na nic nečekal a roztáhl svá křídla jako dravec chystající se na svou kořist. V momentě, kdy se dala křídla do pohybu, přibila je k zemi kulometná palba našich granátníků. Zbyla jediná možnost. Zkusit to pomalu středem. Tak jsme několik desítek minut bojovali v boji muže proti muži, když jsme byli doslova bombardovaní ručními granáty přesily nepřítele. Nezbyla jiná možnost než ústup, který vystřídal úlek nad prázdnými pozicemi prvního družstva. Jeho kulomet nám měl držet otevřený koridor ústupu, ale kvůli poruše se musel stáhnout a nám tak odkryl záda. Ve sprše střel jsme zaujali jeho postavení. Ztráty byly veliké. Ztratil jsem Obermanna i Bittmanna, a tak jsme se spojili s přeživšími z prvního družstva. Vedli jsme neúprosný boj o každé postavení. Jen několik metrů od nás neustále vybuchovaly ruční granáty. Situace vypadala neúnosně. Pak se ale nad námi zničehonic rozplynula mlha, a konečně tak umožnila přesnou palbu druhému družstvu, které na nás díky ní doposud téměř nevidělo. Kulomet polykal pás za pásem a tento smrtící duel donutil nepřítele k ústupu. Na nic jsem nečekal a běžel za kamarády, kteří zůstali v předpolí. K mému milému překvapení byli pouze lehce raněni a tak se po stažení zpět mohli částečně zapojit do boje. Připojili se i někteří granátníci druhého družstva. Nepřítel dlouho nečekal a vrhl na naše pozice vše, co měl v záloze. Brzy nám začala docházet munice. Nepříteli jsme sice činili ztráty, ale to za cenu velkého množství střeliva a tak padal jeden okop za druhým. Naše snahy byly marné a nepřítel se pod přikrývkou kouřové clony dostal až pod naše kulometná hnízda. Mou předposlední vzpomínkou byl letící předmět a silná detonace v mé blízkosti. Pak jsem ještě dávkou z posledního zásobníku zkosil jednu rozmazanou, přibíhající siluetu a padl v bezvědomí do zmrzlého okopu… Tím pro mě, Unteroffiziera Jűrgena Erlebacha, velitele třetího družstva, skončil urputný boj o slovenské městečko Levoča…

---