Příslušníci JR200, 22. června 1944, Taavetti.
(Zdroj: SA-kuva)
Estonští dobrovolníci ve Finsku během druhé světové války 1939 – 1944
Doplněný překlad textu ESTONIAN VOLUNTEERS IN FINLAND DURING WW II 1939 – 1944.[1]
Adam Šolc
Eesti auks, tuleviku pandiks!
(Za slávu Estonska, za závazek budoucnosti!)
Text z praporu Pěšího pluku 200 (Jalkaväkirykmentti 200).
Estonští dobrovolníci v Zimní válce 1939 – 1940
Na konci roku 1939 bylo Estonsko a Finsko pod velkým politickým a vojenským tlakem Sovětského svazu. Na estonském území se již nacházela uskupení Rudé armády o síle 25000 mužů. Na začátku Zimní války 30. listopadu 1939 provedly sovětské bombardéry nálety na jih Finska z estonských letišť.
Během Zimní války dorazilo do Finska přes zamrzlý Finský záliv mnoho estonských dobrovolníků. Dobrovolníci byli posláni do neoficiální „brigády zahraničních dobrovolníků“ nazývané Oddíl Sisu (Osasto Sisu, Os.S) umístěném v Lapua. Oddíl byl vytvořen 8. ledna 1940 a byl podřízen štábu domácího vojska. První estonští dobrovolníci byli odvedení 9. ledna 1940. Když 13. března 1940 skončila Zimní válka, byla jednotka stále cvičena v Lapua a Estonci zde byli nejpočetnější skupinou.
(Zdroj: Otofoto, https://www.facebook.com/Otofoto/)
K oddílu Sisu bylo přiděleno okolo 200 estonských dobrovolníků bojujících na frontě a nejméně jeden padl v boji. Po Zimní válce většina dobrovolníků zůstala ve Finsku, ale někteří se vrátili zpět do Estonska, které se brzy stalo sovětským Estonskem. Ti, kteří se vrátili, byli uvězněni a posláni do sovětských trestných táborů. Bývalý velitel estonské armády generál Johan Leidoner byl také uvězněn a následně zavražděn v Sovětském svazu v roce 1940.
Estonští dobrovolníci v Pokračovací válce 1941 – 1944
Na začátku sovětské okupace v roce 1940 mnoho estonských uprchlíků utíkalo ze sovětského Estonska za pomoci malých lodí, protože Sověti začali páchat zločiny na estonském lidu. Někteří utekli do Finska, zatímco jiní do neutrálního Švédka. Několik finsky mluvících Estonců vstoupilo do finské armády, anebo námořnictva během let 1940 -1941.
Když v rané fázi Operace Barbarossa v roce 1941 Němci obsadili Estonsko, zacházeli s Estonci stejně jako s ostatními sovětskými občany. Estonci byli připraveni bojovat proti Sovětskému svazu jako dobrovolníci pod Německou vlajkou, ale negativní reakce Němců zhoršovala atmosféru.
Estonští piloti vytvořili vlastní dobrovolnickou leteckou jednotku, ale Němci je nebrali vážně a tak estonská Sonderstaffel Buschmann (zpravodajská letka Buschmann) operovala s hrstkou ukořistěných sovětských letadel a starých strojů.
Estonský dobrovolnický
Pěší pluk 200
Pokusy o vytvoření estonské jednotky pod německým Wehrmachtem byly neúspěšné. Odvody se staly povinné až později v roce 1942 a Němci přinutili Estonce k připojení ke své tzv. Estnische Legion pod velením německé Waffen-SS. Bývalí estonští armádní velitelé a vysocí důstojníci se obrátili na finskou vládu a požádali Finsko o vytvoření estonské dobrovolnické jednotky. Věci šly ale pomalu. Němci nechtěli nechat Estonce odejít do Finska. Počet Estonců, kteří nechtěli sloužit v německých jednotkách a odcházeli během roku 1943 do Finska se stále zvyšoval.
Na podzim roku 1942 velitel finského III Pataljoona / Jalkaväkirykmentti 47 (18.D) (III. prapor, 47. pěší pluk) Major C. Gripenberg navrhl, aby byli všichni estonští dobrovolníci shromážděni do jednoho praporu (přezdívaném „Vallila pataljoona“ (prapor Villila))[2] v Karelské šíji. Maršál Mannerheim byl Gripenbergerův strýc z matčiny strany a jeho návrh podpořil. Již v létě 1943 měl Gripenbergův prapor přes 370 estonských dobrovolníků. Nejvyšším estonským důstojníkem byl Major J. Peiker jako zástupce velitele praporu.
Na konci roku 1943 bylo rozhodnuto vytvořit čistě estonský dobrovolnický pluk ve Finsku. Jalkaväkirykmentti 200 (Pěší pluk 200, JR 200) byl oficiálně vytvořen 18. února 1944. Pluk tvořili dvě pěší roty a plukovní jednotky byly pod velením finského podplukovníka E. Kuusela, který hovořil plynule estonsky. Jednotka byla zezačátku začleněna ve Kannaksen ryhmä (skupina Kannas) později přejmenovaná na IV Armeijakunta (IV Armádní sbor).
Bývalý III/JR 47 byl přejmenován na I/JR 200 (I. prapor) a nacházel se v Jalkala v Karelské šíji. Velitel I. praporu byl Finský Major E. Kivelä, který byl velice zkušený, vyznamenaný voják a nositel Mannerheimova Rytířského kříže (Mannerheim-risti) s číslem 9. První prapor měl sílu 37 důstojníků + 94 poddůstojníků + 749 mužů = 880 mužů. Tito dobrovolníci, kteří neměli předešlý vojenský výcvik byli II/JR 200 (II. prapor) v Taavetti (Luumäki) ve Vojenském výcvikovém prostoru číslo 26. Velitelem II. praporu byl finský podplukovník V. Savonen, který mluvil také plynně estonsky.
Jedinou jednotkou v JR 200 s čistě estonským velením byl Tykkikomppania (Dělostřelecká rota, Tyk.K) neboli 14./JR200 vedená poručíkem A.Kannem. Dělostřelecká rota měl tři dělostřelecké čety vybavené maximálně čtyřmi 50 Pst.K/38 (německý kanon 5cm PaK 38 (L/60)) a dvěma 75 Pst.K/97-38 (původně francouzský kanon Canon de 75 Modèle 1897 umístěný na německou lafetu kanonu PaK 38 (L/60), Němci označený jako 7,5cm PaK 97/38 přezdívaný „Mulatti„) protitankovými kanony. Rota byla nejprve cvičena v Karelské šíji, ale na začátku června 1944 byla převelena zpět do Taavetti. V síle 5 důstojníků + 14 poddůstojníků + 118 mužů = 137 mužů.
Výcvik obsluh protitankových kanonů německé výroby ráže 75mm (75 PstK/40). Na druhé fotografii můžeme vidět i kořistní sovětský dělostřelecký tahač T-20 Komsomolec, 6. červen 1944, Huuhanmäki.
(Zdroj: SA-kuva)
Rota estonských dobrovolníků se švédským protitankovým dělem ráže 37 mm M/36 Bofors (37 PstK/36 Bofors), 6. červen 1944, Huuhanmäki.
(Zdroj: SA-kuva)
Kranaatinheitinkomppania (Minometná rota, Krh.K) neboli 13./JR 200 měl dvě čety těžkých minometů vybavené 120mm minomety (3 + 3) a dvěma četami lehkých minometů s 81 mm minomety (3 + 3). Přičemž lehké minomety byly po výcviku určené pro pěší prapory.
Estonští minometníci během výcviku s minometem ráže 81mm (81 mm Krh), 5. srpen roku 1944, Vuoksela.
(Zdroj: SA-kuva)
Další jednotkou pluky byla Viestikomppania (Spojařská rota, VK) (o síle 2 + 10 + 149 mužů) v Järvenpää (50 km severně od Helsinek) a Pioneerijoukkue (Ženijní četa, Pion.J) (o síle 1 + 5 + 52 = 58 můžu) v Utti. Poslední jmenovaná byla pod velením estonského poručíka E. Jaagus.
(Zdroj: Otofoto, https://www.facebook.com/Otofoto/)
Příslušník JR200 v hodnosti Korpraali (svobodník) ve finské letní uniformě Kesäpusero m/62 s čepicí Kenttälakki m/34.
(Zdroj: Otofoto, https://www.facebook.com/Otofoto/)
Estonci v boji
V létě 1944, když 9. června začala velké sovětská ofenzíva byla I/JR200 v Karelské šíji. během dne byl prapor převelen pod 10.D. Po průlomu fronty u Valkeasaari dostal dalšího dne prapor rozkaz k protiútoku na opevněný hrot nepřítele společně s Jääkäripataljoona 1 (1. Mysliveckým praporem, JP 1) z Jízdní brigády. I/JR 200 byl bez vlastních protitankových zbraní, ale měl jeden protitankový kanon zapůjčený od 10.D. Přesto se tomuto praporu podařilo zastavit útok 10 – 12 sovětských tanků v Raivola. Prapor zůstal na svých pozicích dokud nebyl nařízen jeho ústup na VT-linii v Sahakylä a poté do Vammeljärvi na rekonvalescenci. Ztráty 14 mrtvých, 37 zraněných a 58 nezvěstných nebyly tak vysoké jak mohly být.
Dne 12. června 1944 byl prapor převelen k 2.D a druhý den odvelen zpět na VT-linii v Ahijärvi. Dne 16. června Sověti prorazili VT-linii v Kuuterselkä, ale estonský prapor držel linii v Ahijärvi další dva dny. Poté se přesunul k obraně pobřeží do zálivu Viborg a byl podřízen Jízdní brigádě. Ztráty během tohoto období byly 12 padlých v boji + 52 zraněních v bojí + 7 nezvěstných v boji.
II/JR 200 a jednotky pluku dorazili do Uuras v zálivu Viborg 21. června 10km západně od pozic I/JR 200. Neustálé nálety a koncentrovaná dělostřelecká palba způsobily malé ztráty, ale prapor neprodělal žádnou akci proti Sovětům. Dne 7. července II/JR 200 se přesunula vedle I/JR 200. Pluk byl poprvé pohromadě a ironicky podřízen německé 122. Infanterie-Division „Greif“. V německých očích byli všichni Estonci ve Finsku dezertéři, protože Němci formovali jejich vlastní „dobrovolnickou“ estonské jednotky v letech 1943 a 1944. Navzdory tomu, že bojovali Němci a Estonci vedle sebe úspěšně odrazili všechny útoky. Nyní JR 200 poprvé obdržela nové německé protitankové zbraně Panzerfaust a Panzerschreck.
Estonci při protitankovém výcviku s německým 8,8 cm RPzB.54 „Panzerschreck“ (88 rakh/B 54 „Panssarikauhu“), 5. srpen roku 1944, Vuoksela.
(Zdroj: SA-kuva)
Estonský dobrovolník vyzbrojený německou protitankovou ruční zbraní Panzerfaust 30 (Panssarinyrkki F2), 5. srpen roku 1944, Vuoksela.
(Zdroj: SA-kuva)
Dne 17. července byl pluk podřízen 15.D a byl přesunut na linii na řece Vuoksi. Linnoituspataljoona 4 & 5 (4 a 5 Pevnostní prapor, Lin.P 4 & 5) byl přidělen k JR 200. Důstojníci byli také přemístěni: maj. E.Kivelä se stal velitelem štábu JR 200, estonský kapitán jezdectva V. Pärlin velel I/JR 200 a maj. J. Peikerpoté velel II/JR 200.
Finský samopal Suomi PK/-31(zavedený jako Konenpistooli m/31) s bubnovým zásobníkem a Československá přilba vz. 32 lidově označovaná jako „hříbek“.
(Zdroj: Otofoto, https://www.facebook.com/Otofoto/)
Návrat domů
Když v roce 1944 Sověti napadli Estonsko rozhodli se finské a německé vojenské úřady, že se pluk vrátí zpět k obraně Estonska, ale beze zbraní. Pluk se přesunul přes Finský záliv 19. srpna 1944, ale přes 150 mužů zůstalo ve Finsku. Ti byli osvobozeni od povinnosti 17. září 1944. Velitel pluku podporučík Kuusela napsal toho dne rozkaz: „Zůstaňte klidní a udržte si víru v budoucnost Estonska“.
Rozloučení s Jääkäripataljoona 1 před odjezdem do vlasti, 18. srpen roku 1944, Myllypelto.
(Zdroj: SA-kuva)
Když se pluk navrátil do Estonska měl sílu 168 důstojníků + 162 poddůstojníků + 1422 mužů = 1752. Němci přinutili vojáky obléknout německé uniformy SS, ale všichni odmítali opustit své „polní šedé“ finské uniformy. Všechny zbraně dané Estoncům byly zastaralé a samotným vojákům byla dodána jen hrstka nábojů. Kromě toho byly prapory znovu rozděleny a přecvičeny důstojníky a poddůstojníky z Estnische SS Legion. To ale nebylo nutné, protože všichni Estonci byli dobře vycvičeni ve Finsku a většina mužů měla dobré vojenské zkušenosti. Oba prapory bojovali tvrdě proti Rusům i poté, co němečtí vojáci opustili své pozice a utekly z fronty směrem k Německu. Mnoho přeživších Estonců později bojovalo v různých německých jednotkách až do konce války.
Na snímku je Untersturmführer Olvet Heiti veterán JR200 bojující ve Finsku.
(Zdroj: Otofoto, https://www.facebook.com/Otofoto/)
Estonští dobrovolníci v ostatních finských jednotkách
Estonští spojaři sloužili u Päämajan radiopataljoona (Spojovacího praporu nejvyššího velení, PM Rad.P) a ti kteří hovořili rusky u Ilmavoimien radiopataljoona (Spojovacího praporu letectva, Ilmav.Rad.P). V roce 1943 finská rozvědka (Radiotiedustelu, velitel Plukovník R. Hallama) vytvořila tajnou Estonskou skupinu s krycím jménem „Haukka“ (jestřáb), což ve skutečnosti byla průzkumná skupina určená pro zvláštní operace v Estonsku po stažení Němců.
Estonští mechanici byli u Autokorjaamo V (V. Opravárenské dílny automobilových motorů).
Okolo 400 bývalých estonských námořníků z obchodního loďstva sloužilo ve finském námořnictvu. Jedním z nejznámějších Estonců poručík L. Loodus, který působil jako první důstojník a později v létě 1944 jako velitel dělového člunu Karlaja.
[1] ESTONIAN VOLUNTEERS IN FINLAND DURING WW II 1939 – 1944, Geocities, http://www.geocities.ws/finnmilpge/fmp_jr200.html (10.12.2020).
[2]Villila je městská čtvrť Helsinek.