Tag 1
Naložili nás na nákladní automobily a vezli západním směrem. Naše rychle zformovaná bojová skupina byla složena ze tři čet (Zug). První byl Zug Heer, u kterého fungovala dvě kompletní družstva. Já jsem měl čest velet prvnímu z nich. Dále v naší bojové skupině figuroval Zug Waffen SS, který byl složen ze tří družstev a taktéž oddíl Luftwaffe. Poslední bojovou částí byl průzkumný oddíl, který byl kombinací specialistů od Heer, W-SS i Luftwaffe. Již první den prošel Peter rychlokurzem spojaře, na jehož konci dostal vysílačku, kterou byl nadále náš Zug ve spojení s velením. Koordinace byla vynikající. Naše cesta končila nedaleko říšské hranice v opuštěném lomu. Ideální místo pro tábor. Po vysednutí jsme postavili stany, prozkoumali zbrusu novou, vyvoněnou latrínu a vyslechli první rozkazy. Dle nich se první noc ujmuli ostrahy tábora muži ze zbraní SS a my tak měli poslední, ničím nerušenou noc.
Tag 2
Hned ráno jsme po snídani obdrželi železné dávky a nastoupili do nákladních automobilů, které nás více než hodinu vezli západním směrem. Po vystoupení se nás ujal Unterfeldwebel Heinrich, můj přímý nadřízený. Přidělil nám úsek nedaleko hranice, který jsme měli bránit. Dle zpravodajských informaci, měl nepřítel dorazit asi během jedné hodiny. Okamžitě tak začalo rychlé zakopávání a budování obranných postavení. Krytí nám poskytovaly keře, výhled byl perfektní a úkol jasný: „Zdržet nepřítele, uštědřit mu co největší ztráty a stáhnout se do vesnice“, kde nás měli naložit nákladní automobily a odvést na další obrannou linii. Nebe se zatáhlo a začalo lehce pršet, ideální podmínky pro nastávající boj. Jedenáct párů očí bedlivě sledovalo horizont. Krátká dávka ze samopalu kdesi před námi. Takže už jsou skutečně tady! Předsunuté postavení parašutistů napadlo nepřítele a jeho muži se lesem stáhli za naše pozice. Na horizontu se objevily první siluety nepřátel. Skoro jsme neslyšeli, přes tep bijící do ušních bubínků. Nervozitu prolomily první výstřely velitele. Nepřítel byl v rojnici přes celé pole, ihned zalehl a opětoval palbu. Na levém křídle, kde jsem měl palpost já, ovšem postoupil příliš blízko a boj byl tak velmi kontaktní. Písknutí na píšťalku signalizovalo ústup pravého křídla. Po asi jedné minutě přišla dvě písknutí, znamení pro můj obranný úsek. Dali jsme se na ústup, kryti první polovinou skupiny. Čekal nás běh o život přes více než 500 metrů dlouhé pole, na jehož konci čekal vrchní velitel, Leutnant Thomas aus Litschkau. Vzájemně jsme se kryli a zuřivě pálili po siluetách, které již obsadily naše předchozí postavení. Jako zajíci jsme kličkovali, abychom s vypětím všech sil ustoupili na předem určené pozice. Tam jsme dostali pochvalu velitele, napili se z polních láhví a pokračovali do vesnice, kde čekaly nastartované nákladní automobily. Odjezd za vesnici, krátká porada velitelů nad mapami, déšť zesiloval. Naše nové obranné postavení bylo jen 500 metrů daleko, tudíž jsme šli pěšky. Po krátké výměně názorů, jsme s velitelem rozdělili mužstvo do dvou obranných postavení. Třetí obsadilo družstvo esesmanů. Vyčistili jsme si palebná pole od větví a chtěli začít připravovat pozice. Nepřítel byl rychlejší, během pár minut bylo slyšet motory vozidel a vynořili se siluety nepřátelské pěchoty. Prudká palba a stahování esesmanů. Pak šlo vše ráz na ráz. Napadnout, stáhnout se, napadnout, stáhnout, neustále dokola. Mířili jsme přesně a nepřítel postupoval jen velmi pomalu. Po 20 minutách jsme se z boje odpoutali a ustoupili přes osadu do hlubokých lesů, kde čekal zbytek našich jednotek. Promočení až na kůži jsme vyfasovali teplou polévku, kterou jsme okamžitě zhltli. Poručík hledal dobrovolníky na krytí přístupové cesty. Přihlásili jsme se a přesunuli se asi o 100 metrů hlouběji do lesa. Půl hodiny jsme třásli zuby a snažili se jakkoliv zahřát. První výstřely v sousedním sektoru nás vytáhli z letargie. Adam a Hans dostali nápad obejít nepřítele a vpadnout mu do boku. To se minulo účinkem, neboť kolegové v sousedním úseku ustoupili a nás tak vystavili nebezpečí odříznutí od vlastních jednotek a možnému zajeti. Vyběhli jsme a jako šílení jsme proběhli nejživější palbou Američanů. Po doběhnutí jsme naskákali do rozjíždějících se nákladních automobilů a na poslední chvilku tak zmizeli z dosahu. Po dojetí do tábora proběhl nástup, večeře a rozdělení strážní služby. Celou noc jsme v dešti hlídkovali a čekali, co přijde další den.
Tag 3
Hned po budíčku nás velmi mile překvapilo počasí. Po tom, co celou noc pršelo, a naše promočené věci nasály další notnou dávku vody, se rozestoupila temná oblaka a u snídaně nás už hřály teplé jarní paprsky. Následoval ranní nástup a denní rozkaz. Dle něj jsme se měli opět přesunout na další zádržnou linii nedaleko Domažlic. Cestou jsme zastavili na náměstí, kde nás okukovali zvědaví domorodci. Hans se vzdálil od zbytku mužstva a byl zadržen příslušníky SS. Naštěstí jim náš velitel vysvětlil situaci a mohli jsme si našeho „dezertéra“ vyzvednout bez újmy na zdraví. Z odpočinku v podloubí nás vyrušila motospojka se zprávou, že se k městu blíží přední voje Američanů. Náš úkol byl v jiném sektoru, takže jsme město opustili bez střetu a pokračovali na jih k hranicím. Cestou jsme zastavili na polní cestě a provedli rozdělení sil, milým překvapením bylo vyhandlování klobásy od místního řezníka, které se povedlo našemu Adamovi. Po obsazení velitelem určených pozic, byla první na ráně skupina zbraní SS, následně jsme byli na řadě my a za námi byli opět esesmani a padákový myslivci. Střet s nepřítelem byl očekáván kolem poledne. Nic se nedělo, všude ticho, jen sem tam rámus z lesa od místních dřevařů, kteří asi nepochopili nic z toho, co se kolem nich děje. Mé družstvo se opět rozdělilo na dvě části. První, ve které jsem byl já a 4 střelci. Druhá část se pak soustředila kolem velitele, kam byl přesunut i Peter jako Funker a náš Doktor. Richard pak působil jako pozorovatel. Američané o sobě dali vědět kolem půl jedné potom, co se v dáli ozývala střelba, došlo ke střetu v lese před námi. Kübelwagen s esesmany proletěl kolem nás. Po chvilce byl následován udýchanými cyklisty zadního voje, kteří nám dali jasně najevo, že jsme na řadě. Ještě nám popřáli „Viel Glück“ a zmizeli. První kontakt zaznamenal jako obvykle Richard. U posedu na kraji lesa, který byl vzdálen asi 300 metrů, zpozoroval siluety. Doběhl jsem k němu a potvrdil kontakt s nepřítelem. Netrvalo dlouho a na cestě se objevila první vozidla nepřítele. Nechali jsme je dojet na 50 metrů, vpředu předsunutá hlídka, která obdržela naší nejsilnější palbu. Bohužel naše družstvo postrádalo kulomet. S ním by neměl nepřítel šanci. I my poddůstojníci jsme měli jen kořistní samopaly ruské produkce. Zubožený stav naší jednotky se nedal popřít. Nepřítel pálil ze všech hlavní a my se opět postupně stahovali lesem. Zalehnout dvě dávky a úprk 20 metrů za první část družstva. Píšťalka, jasný signál pro první část s velitelem. Počkat, až se siluety objeví mezi stromy, „bum“ a opět celé dokola. Až na kraj lesa, kde nás překvapila rychlost nepřítele. Byl již na našem levoboku a před námi ještě dlouhé pole. Krytí žádné. Opět se uplatnila zaječí taktika, kdy jsme zběsile prchali loukou, neustále měníce směr. Na cestě před námi spása. Kolegové od zbraní SS v příkopě, čekající na nepřítele. Poklusem do dědiny, někoho pobrala nákladní auta, která dovezla esesmany. Krátké hlášení o situaci a opět nasedat a přesun. Fronta se povážlivě přibližuje k táboru. Po příjezdu jsme nastoupili a dostali rozkazy. Plná bojová pohotovost s tím, že máme počítat s nasazením během večera. Něco málo jsme pojedli, když dorazil velící s rozkazy. Během půl hodiny jsme vyrazili na pochod. Cílem byla kóta jen jeden kilometr od našeho ležení. Esesmani měli zaujmout pozice před námi, nám patřila těžko dobytelná vrstevnice na hřebenu. Vyhlídka pozičního boje se nám nejevila šťastně, když jsme věděli, jakou silou disponuje nepřítel. Smrákalo se a my postupovali po strmé lesní cestě, já a Heinrich vpředu, když v tom jsme slyšeli tiché volání kohosi z mužstva. Otočili jsme se a viděli, jak celý náš tvar přikrčeně zírá kamsi do lesa. Zmatení vystřídal úlek. Nepřítel! Muži instinktivně naskákali do hlubokého příkopu. Dohadoval jsem se s velitelem co dál, když nepřítel obsadil naše určené pozice. Hlášení ve vysílačce byla zmatená, velitel se pokoušel dohodnout koordinaci s muži zbraní SS. Třeskly první výstřely a já nabádal velitele, ať využijeme momentu překvapení. Ten po chvilce souhlasil a tak se celá naše skupina vrhla vpřed. Přískoky, strom od stromu, jsme útočili do prudkého svahu. Muži padali a nám brzy došlo, že je to nad naše síly. Stál jsem v prudké palbě a vyzíval muže, aby šli ještě jednou naposledy! Marně. Vystřílel jsem všechnu munici do samopalu a jen s pistolí zůstal ležet 15 metrů od zakopaných Američanů. Když jsme se rozhodovali očním kontaktem se zbytkem přeživších, jestli vzít poslední linii ztečí, začaly k nám přilétat první ruční granáty. Mezi výbuchy jsme zběsile prchali zpět. Kóta nepadla a my měli mnoho zraněných. Munice poskromnu. Velitel se spojil se štábem a vydal rozkaz k obejití kóty. Na druhé straně jsme zaujali pozice na okraji lesa s výhledem na námi nedobytý les. Padla tma a my se zachumlali do svých uniforem. Opět na čekané. Rozkaz byl držet pozice. Před námi se rozsvěcel les v záblescích výstřelů, to naši kamarádi ze zbraní SS podnikali jeden útok za druhým. Marně.
Tag 4
Kolem půlnoci jsme měli vyklidit pozice a stáhnout se do tábora. Z bojiště jsme se odpoutali východním směrem a šli oklikou, abychom k nám nenavedli nepřítele. Po příchodu byl nástup všech jednotek. Vrchní velitel naši bojové skupiny všem přítomným oznámil, že vůdce Adolf Hitler padl při obraně Berlína a jeho nástupcem byl stanoven viceadmirál Karl Dönitz. Následně jsme drželi minutu ticha. Všem nám bylo jasné, že nedržíme minutu ticha za vůdce, ale spíše za celou potápějící se Říši. Smuteční hostina byla vydařená. Svařené víno, které nám po dnech bez alkoholu a neustálém boji, rychle pomotalo hlavy. Následně jsme padli do stanů a spali jak zabití. Ranní budíček, očista a nástup. Proběhl každodenní rituál a my čekali, co bude dál. Doufal jsem, že zaujmeme pozice, které jsme opustili v noci a na louce si spojence vychutnáme tak, jako oni nás v lese předešlého dne. Rozkaz mi zatočil hlavou. Pořadový výcvik a utužovaní morálky mužstva. To vše prvního května léta páně 1945. Šaškování bylo pro nás rutinou a naše těla fungovala setrvačností. Výcvik přerušily vzdálené výstřely. Palba se pomalu přibližovala a napětí přerušila až hlídka, která doběhla do tábora. Američané se přiblížili až k nám, překvapivě. Velitel vyšel ze stanu a vydal rozkaz: „Zabalit celý tábor a do 20 minut odjezd východním směrem“. Díky tomu, že moje družstvo bydlelo jen v celtových jehlanech, tak jsme měli sbaleno do pěti minut. Do deseti bylo vše naloženo. Zbytek tábora, polní kuchyně, štáb. To vše se balilo a my převzali bojovou iniciativu. Vyšplhali jsme se nad tábor a šli odrazit dotírající Američany, kteří byli již pár desítek metrů od tábora. Naštěstí se jednalo jen o pár jedinců s automobilem vyzbrojeným kulometem. Pár dávek, pár výstřelů z pušek a nepřítel se stáhnul. Vrátil jsem se do tábora a překvapeně zíral na prázdné prostory, kde ještě před dvaceti minutami stál kompletně vybavený tábor pro sedmdesát mužů. Naskočili jsme na vozidla, kam jen se dalo. Prvně jsme tak jeli rozděleně. Uháněli jsme lesními cestami a vesničkami, až se za námi prášilo. Když jsme vyjeli z lesů, tak celá kolona bezmála dvaceti strojů zabočila do hustě zarostlého návrší. Výborně krytí proti zvídavým pohledům hloubkařů. Velitel svolal krátkou poradu. Máme zaujmout obranná postavení na okraji lesa. Vynikající pozice pro obranný boj. Krásný výhled přes pole až k lesu, odkud se předpokládal příchod nepřítele. Jediný zbylý kulomet naší bojové skupiny, zaujal palebné postavení s výhledem na jedinou příjezdovou cestu ze západu. Vše bylo skoro idylické. Skoro, protože po hodině zakopávání a budování pozic přišel nový rozkaz. Dle průzkumu se nepřítel zakopával v protilehlém lese. Všechna družstva se tedy měla zformovat na okraji lesa, zkusit překvapit nepřítele a co nejvíce ho oslabit. Takže jsme opět útočili. Heinrich mi předal družstvo a sám velel druhému, ve kterém byli hlavně řidiči. Šli vpředu. Les nás všechny pomalu polykal a kolem se rozhostilo ticho, které nevěstilo nic dobrého. Zakopávající nepřítel by vydával hluk. Buď tedy působí jinde, nebo je již zakopaný. Jak by to ale stihl. Vysvětlení bylo prosté. Nepřítel byl mnohem rychlejší, než jsme předpokládali. Už na kraji lesa došlo k přestřelce s jeho předsunutou hlídkou. Heinrich jejich jeep zasypal dlouhou dávkou ze samopalu. Postupovali jsme rychle vpřed a došlo k dalšímu kontaktu. Nepřítel byl zakopán v linii uprostřed lesa. Střed jeho pozic tvořila lesní cesta. Na té stály automobily s kulomety, neustále pálící naším směrem. Opět stejná situace! Utočíme lesem za zuřivé palby nepřítele. Dostali jsme se na dvacet metrů k jeho pozicím a dál to už nešlo. Velitel byl lehce raněn a odchází do týlu. Naše družstvo vytvořilo spolu s kamarády od zbraní SS a s padákovými myslivci linii, která byla rovnoběžná s tou americkou. Jsme v plné síle a nepřátel je jen pár. Žádám o povolení k útoku, ale opět přišel rozkaz, abychom se stáhli. Naší novou linií je okraj lesa asi 200 metrů zpět. Půl hodiny jsme čekali, jestli Američané zaútočí, ale opět se nic nestalo. Funker Peter na mě upřel zrak, nový rozkaz. Máme se stáhnout ke koloně a pokračovat na východ. Nepřítel nás začal obcházet po křídlech. Moje družstvo mělo nový úkol. Navázat na sebe nepřítele a nechat tak kolonu v klidu odjet do nedaleké vesnice, kde jsme měli nastoupit. Vše šlo na jedničku. Nepřítel střílel jako šílený do prázdného lesa před námi. My se potutelně usmívali a čekali, co bude dál. Já, Peter a Adam jsme zůstali na hřebenu, na okraji lesa. Spolu s námi byli i čtyři padákoví myslivci s motocyklem. Zbytek mého družstva zaujal postavení v úvozu, do kterého jsme se měli následně stáhnout. Pokud nepřítel vyjde z lesa, budou ho mít jako na talíři. Nepřítel se přiblížil a ihned začala přestřelka. Američané pálili jako zběsilí. My tři jsme se stáhli pod horizont a nechali na vrchu parašutisty. Ti naskočili na motocykl a ujížděli lesem. Američané zbrkle vyběhli z lesa za nimi. Všechny hlavně celého mého družstva mířily přesně na ně. Nejživěji dostali přímo od nás tří. Dvě dlouhé dávky ze samopalu a půlka překvapených Američanů padla. Zbytek dokončily pušky mých chlapců. S pocitem zadostiučinění jsme doběhli do úvozu a stříleli jak pominutí. Od nepřítele se k nám neslo jen pár sporadických výstřelů. Léčka klapla na výbornou. Předjeli nás vysmátí kamarádi na motocyklu a my s vypětím sil doběhli do vesnice. Tam nás ihned začal formovat velitel. Úkolem bylo opět hrát o čas. Obsadili jsme náves a měli odrazit nepřítele. Následně se stáhnout za vesničku. Nepřítel byl přesný, do deseti minut byl na místě. Prudká přestřelka a už jsme zase uháněli za vesnici, kde jsme se měli shromáždit. Armáda v úprku. Opět nás míjela vozidla s motory vytočenými do vysokých otáček. Za vesnici jsme se shromáždili a řešili kam dál. Vrchní velitel neměl další rozkazy. Poslední byl, abychom drželi vesnici, ze které jsme právě ustoupili. Na protějším horizontu bylo vidět houfující se Američany. Naše léčka a vysoké ztráty je pravděpodobně rozčílily a chystali se nám oplatit stejnou mincí. Museli jsme dál, ale otázkou bylo kam? Vyrazili jsme a jeli vylidněnou krajinou. Nebylo vidno ani lidi, ani zvěř. Všichni už utekli před válkou. Ale kam jsme měli utíkat my? Až na východní frontu? Zastavili jsme v hustém lese, chráněni před letectvem. Přikrádal se večer a my dobře věděli, že zhýčkaní Američané nás tmou nepoženou. Dobře věděli, že tma je náš nejlepší přítel. Postavili jsme své stany a čekali, co vykouzlí páni z polní kuchyně. Těm se podařil husarský kousek, protože kdesi sehnali ingredience, které jsme neviděli několik let. K večeři tak byli nefalšované italské hody. Po týdnech na čočce, fazolích a chlebu, to byla vítaná změna. Velkou radost nám udělal průzkum, ze kterého se vrátil náš vrchní velitel – Leutnant aus Litschkau dovezl pivo z opuštěného pivovaru. Pár hltů a všechny starosti bytí, byly tytam. Nostalgické tlachání a veselé příhody zpříjemnili večer. Ve tři hodiny ráno jsme šli na svou poslední hlídku. Od východu foukal silný vítr, který proudil námi obsazenou mýtinou. Byli jsme promrzlí na kost a budoucnost byla nejistá.
Tag 5
Ráno proběhl rychlý nástup a balení tábora. Bylo jasné, že pokud nechceme
padnout do zajetí, tak musíme dál. Vyrazili jsme opět na cestu a jeli směrem na
východ. Byl krásný den a nebýt neustále strachu z JABO, tak bychom si
připadali jako na výletě. Plachty shrnuté, masky vozidel rozrážely teplý jarní
vzduch. Dle zpráv, které zachytilo velení, nás nepřítel žene do náruče Rusů.
Radši smrt, než to. Velitel zkoušel vymyslet jak vytrvat co nejdéle. Objevil
s průzkumem vybydlený statek, stranou hlavního postupu spojenců. To by nám
mohlo dát nějaký čas na další manévrování, myslel si. Ihned jsme maskovali
vozidla a utvořili kruhovou obranu. Měl jsem jen jeden zásobník do pistole,
samopal jsem zahodil už dávno. Muži pobíhali sem a tam. Zničili jsme všechny
dokumenty. V půlce debaty nás překvapil známý zvuk amerického motoru.
Kořistní vozidlo, nebo nás vyčmuchali i v této díře světa? Byli to oni a bylo
jich skutečně hodně. Zastavili na cestě a čekali. Poručík šel vyjednávat. Naše
smysly byly opět napnuté k prasknutí. Byli jsme obklíčení. Poručík se
vrátil a dle výrazu bylo jasné, že je to konec. Všechny muže odvolal
z kruhové obrany na dvůr stavení. Nastoupili jsme, jako by se nic nedělo.
Oznámil nám, že je konec. Američané žádají složení zbraní a náš odchod do
zajetí. Skřípali jsme zuby, ale byl to rozkaz. Nepřítel přicházel po skupinách
a utvořil kolem nás kruh. Přímo před naše nastoupené jednotky postavili kulomet
a všichni tak pochopili bezvýchodnost situace. Velitel měl k nám krátký
proslov. Všem nám poděkoval a vyzval, především příslušníky zbraní SS, ke
klidnému předání zbraní. Velitel oddílu SS a jeho pobočník odcházeli do statku,
kde byly veškeré dokumenty, které měly být předány veliteli Američanů.
S pocity beznaděje jsme zírali do země a přemýšleli co dál, když
v tom se z budovy ozvaly výstřely. Američané, kteří nás hlídali,
zpanikařili a začali do nás střílet. S hysterií v očích prcháme skrze
křoví za statek. Nepříteli opětoval palbu někdo od esesmanů. Velitel řval, aby nikdo
nestřílel. Mně a několika mým mužům se podařilo dostat za statek.
V pouzdru na opasku jsem měl pistoli. Jen tak se zabít nenechám. S pistolí
v ruce jsem se drápal do okna statku, které bylo asi metr a půl nad zemí. Když jsem
chytal rovnováhu, abych skočil dovnitř, objevil se ve dveřích na protější
straně místnosti zubící se Američan, který po mě bez mrknutí oka vystřelil.
Minul, ale výstřel z tak malé vzdálenosti mě vyrazil z okna a já
spadl do kopřiv u zdi. Omráčeného mě kamarádi stáhli zpět. Přeživší se opět zformovali
do jakéhosi tvaru. Hans, velitel družstva zbraní SS, se zastřelil. Následoval tak
svého velitele a jeho zástupce, kteří se zastřelili uvnitř a svým činem tak
odstartovali jatka před domem. Američané popravují všechny esesmany. Křik
přehlušují salvy z pušek. Nemohli jsme se na ten hnus dívat. Velitel byl
fialový vzteky. Tak zbytečné krveprolití na konci všeho. Víc než polovina naší
bojové skupiny byla po smrti. Já jsem svou troufalost odnesl lehkým zraněním
nohy. Kamarádi mě obvázali a vzali do bezpečí mezi svá ramena. Americký velitel
po nás křičí něco o konci války a o esesmanech. My jsme mysleli hlavně na to,
aby už držel hubu a bylo konečně po všem. Když se situace uklidnila, tak byl
vydán poslední rozkaz z naší malé války. Nasednout na pojízdná vozidla a dojet
na sběrné místo zajatých vojáku Wehrmachtu. Projížděli jsme krajinou, kterou
jsme znali z posledních dní. Krajinou, kterou jsme zjizvili svým
odhodlaným bojem do posledního dne.
Fotografie: Radim Falta (upraveno)