V prosinci 2016 se uskutečnilo tematické focení našeho klubu, zaměřené na téma 20-té divize zbraní SS „Estonské č.1“ ve Slezsku roku 1945. Tato akce proběhla ve spolupráci s kluby: KVH Ostwind, KVH Wurm, KVH Waldsteinia, KVH Brendy-Josefov a KVH Sturmtruppen.
Abychom si toto téma trochu přiblížili a dozvěděli jsme se o tom, co tento projekt představoval, řekněme si něco více o tom, jak se zde divize vlastně ocitla, proč, jak a v čem zde bojovala a jaké to pro ní mělo následky.
Estonští „dobrovolníci“ zbraní SS bojovali po boku dalších neněmeckých i německých spolubojovníků od roku 1943. 7.února roku 1944, když se fronta přiblížila k Estonským hranicím byla vyhlášena všeobecná mobilizace, díky níž byli odváděni branci v masovém měřítku. Ovšem ne do Estonské armády, jak by se dalo čekat, ale do německého Werhmachtu (hraniční a policejní oddíly) a Waffen – SS.
Nejúspěšnější kapitolou z historie divize se staly především více než půl roku trvající boje u města Narva, kde dvacátá divize bojovala po boku „evropských SS“ proti několikanásobné početní přesile. I přes to, že byla divize v podstatě zničena, uhájila tzv. Tannenbergskou linii. Na konci bitvy se společně s dalšími sbory (jednalo se o III. (germanische) SS-Panzerkorps a další různorodé oddíly Wehrmachtu) mohla pyšnit až neuvěřitelnou bilancí. Na německé straně šlo o ztrátu přibližně 68 000 mrtvých zraněných a nezvěstných. Na ruské straně šlo až o 480 000!! K tomu 300 tanků a 230 letadel. V průběhu bitvy a po jejím skončení bylo u divize vyznamenáno pět mužů rytířskými kříži! Pro německou armádu se jedná bezesporu o nejúspěšnější obrannou bitvu v roce 1944! Ta bohužel záhy skončila odříznutím z jihu, po prolomení obrany u města Tartu. V září 1944 byl vyhlášen všeobecný ústup, zakončený evakuací z Estonska. Torzo divize bylo evakuováno z Estonska přes Lotyšsko do Německa. S divizí bylo do Německa přesunuto i velké množství civilních osob i mužů, kteří byli odvedeni až na samém konci léta 1944, nebo převelení od hraničních a policejních jednotek. Ti, kteří byli schopni služby, byli následně zařazeni do Waffen – SS k nově budované divizi. Další část Estonských uprchlíku skončila ve Finsku a Švédsku. Estonsko bylo obsazeno Rudou armádou, části estonských oddílů SS, které evakuaci nestihly, pokračovaly v partyzánském boji proti sovětským jednotkám a dnes je známe jako tzv. Lesní bratry.
Po přesunu divize do Německa následovalo znovu zformování, které se konalo v čistě německé režii v Truppenübungsplatz Neuhammer (Slezsko). Divize dostala jako posilu německý personál, který byl zařazen do správních oddílů, vedení divize, zásobování a dalších jejich částí. Bojové oddíly granátníků byly sestaveny především z estonského mužstva. Další oddíly byly přesunuty do jiných míst říše, například do Čech. U Benešova se formovaly určité složky oddílu ženistů (z estonského osazenstva divize), v Milovicích byl cvičen divizní oddíl stíhačů tanků a protitankových dělostřelců. Oddíl stíhačů tanků byl pravděpodobně sestaven především z německého osazenstva a k divizi byl poslán až po jejím zatažení do bojů ve Slezsku. Dále byli na různých místech školení nově vybraní důstojničtí aspiranti.
Divize byla také znovu vystrojena. A to kompletně. Mužstvo dostalo vlněné uniformy pozdějších vzorů. Pravděpodobně výlučně M42 a M43, s oficiálním estonským límcovým ošitím druhého typu, na kterém je paže s mečem a písmeno „E“, doplněné estonským národním štítem na levé paži. Dále maskovací komplety M44, přilby bez maskovacích potahů, klasickou výstroj pro pozdní období války a dále zimní doplňky. Díky absenci fotomateriálu se můžeme dohadovat, o jaké uniformy šlo, ale dle svědectví veteránu šlo v drtivé většině o oboustranné „dubové“ komplety (snad až 90% divize). Dále se u divize měly objevovat šedé vatové komplety, zateplené bundy s kožešinou (v České republice slangově nazývané „Charkovky“ (dle místa prvního nasazení)) a později zavedené „Burschlaky“, které se od prvního modelu lišily především možností kompletního rozepnutí. Dále se možná objevily i vatové kombinézy, původně zavedené pro osádky obrněných vozidel, ale to už jsou nedoložené spekulace. Co můžeme ale potvrdit, je nasazení bílých maskovacích převlečníků.
Průběh přeškolování divize neprobíhal, jak by si němečtí lektoři přáli, jednotka jevila sníženého bojového ducha, díky obsazení domoviny nenáviděným sousedem. Drtivá většina mužů nechala doma rodiny, jejichž osud byl nejistý. Dalším faktorem byla jazyková bariéra. I přes tyto skutečnosti, měla být jednotka zcela bojeschopná někdy v dubnu, až květnu 1945. Avšak válečné události udělaly těmto plánům přítrž. Již na začátku roku 1945, byly první jednotky odesílány na frontu. Ta se pod tlakem Rudé armády začala hroutit. Například 8.2.1945 začala v Neuhammeru bojová činnost. Stroje a mužstvo řeznického oddílu bylo odesláno do Drážďan. Jedna část řeznického oddílu a další část správního a pekařského oddílu byly podřízeny bojové skupině „Rehlfeld“ a odeslány k obraně. Následně došlo k sovětské ofenzívě ve Slezsku, kam byla jednotka odeslána k zastavení nepřátelského postupu. Zde se divizní oddíly ihned zapojily do prudkých střetů s Rudou armádou. V prostoru pod městem Opelln (dnes Opolí, Polsko) mezi místy Obergloggau a Falkenberg (Glogówek a Niemodlin) byla v březnu obklíčena. Z obklíčení se jednotka s těžkými ztrátami probojovala. V těchto dnech také zemřel velitel divize SS-Brigadeführer Franz Augsberger (ve funkci byl od založení divize, až do své smrti 19.března 1945. Zemřel nedaleko české hranice u města Neustat (Prudník)). Boje v tomto prostoru trvaly až do dubna, kdy byla jednotka odeslána do zálohy ke Slezskému Hirschbergu (dnes Jelení Hora, Polsko). Po celou dobu bojů byly k jednotce odesílány jednotky, které byly doškolovány v různých místech Říše. Na sklonku května 1945, byla divize zařazena do nové obranné linie mezi Mělníkem a Litoměřicemi, ale k jejímu nasazení zde nedošlo.
Válka skončila a estonští vojáci byli rozptýleni mezi Hirschbergem, Tanvaldem a Libercem. Nastal zoufalý úprk před sovětskými jednotkami, nejdříve byla jednotka zastavena u Liberce, neboť ji cestu přehradily ruské tanky. Následovalo otočení a zvolení náhradní cesty přes Prahu. Díky masívnímu povstání na severu Čech, byla jednotka postupně odzbrojována českými partyzánskými bojůvkami a v mnoha případech popravována revolučními gardami, vzhledem k její příslušnosti k Waffen – SS. Navíc se jednotka promísila s torzem osmnácté divize zbraní SS, takže její identifikace z dobových zdrojů je v mnoha případech problematická. To co estonští vojáci v Čechách zažili, se dnes v Estonsku všeobecně nazývá jako „České peklo“. Mnoho přeživších veteránů divize vypovídalo o po zuby ozbrojených komunistických partyzánech, kteří byli namol opilí. Navíc v Nymburce došlo k incidentu velitele 45-tého regimentu Paula Maitli s místními povstalci. Za nejasných okolností, byl zastřelen spolu s dalšími čtyřmi muži nedaleko města (o hlubších aspektech se tu nebudeme příliš rozepisovat, chceme jen nastínit situaci, morálku a náhled těchto mužů).
Závěrem shrneme fakta. Jednotka začínala svou činnost u SS v podobně brigády „Narva“ u divize Wiking, poté prošla mnoho bitev, obměn, růstu, až po již zmíněnou bitvu o Estonsko 1944. Když srovnáme její bojové úspěchy v roce 1944 a její zoufalý boj o přežití v roce 1945, musíme brát hlavní aspekt a tím je motivace. V roce 1944 byla motivace jen málo popsatelná. Bojovali stejně jako jejich otcové v roce 1920 u estonských hranic, proti odvěkému ruskému nepříteli! V roce 1945 bojovali daleko od domova, v neosobní válce s mizivou vidinou na možnost návratu domů do vlasti.
Jiří Pilař – KVH Schwarzwald / korekce Adam Šolc
