Od rána, jsem byl s kamarády ze setniny a čekal na rozkazy. Všude pobíhali nadřízení a vášnivě debatovali, něco se dělo. Kolem oběda za námi zašel náš Sturmscharführer a oznámil, že se v naší oblasti nacházejí nepřátelské jednotky, tudíž ať jsme v bojové pohotovosti a vyfasujeme si zbraně s municí. Jak řekl, tak se stalo a již o hodinu později jsem seděl na dvoře zámečku, kde jsme byli umístění, a připravoval s druhy kulomet a střelivo. Jelikož jsem byl kulometčíkem naši setniny, tak jsem se vyhnul strážní službě při montáži zátarasů, které budovali francouzští zajatci. To vše se dělo pod okny chodby, ze které se vcházelo do naší cimry. Asi jsem usnul.

Probudil mě můj dobrý kamarád a nabíječ Otto Schreiner s tím, že venku někdo střílí. Neváhali jsme, popadli kulomet a střelivo, nasadili přilby. Jen jsme vyběhli z místnosti, už jsem z okna viděl kamarády, jak se krčí za stromy, nerovnostmi v terénu a střílí na siluety v dáli. Jasný signál, otevřel jsem sklopnou dvojnožku a opřel jí o okno. Adrenalin mi proudil v žilách, do zpocených rukou jsem pevně sevřel kulomet, Otto zkušeně zavedl první pás. Prudkým pohybem jsem natáhl kulomet a už nebylo na co čekat. První dávka zahřměla a z hlavně našeho kulometu vyletěly první střely. Po kom střílíme, co se děje? Nic netušíme, ale zároveň je vše jasné. Po asi pěti minutách najednou klid. Vidím našeho velitele, jak po našem postavení přejel pohledem a letmo kývl. Zůstáváme. Za pár minut přichází jeden z kamarádů a hlásí nám, co se dělo. Někdo přepadl hlídku, která hlídala Francouze a obrali jí o zbraně. Všichni utekli. Víc neví, ale snad mezi útočníky byli i Angličané. To znamená jen jedno, už je to tady. Náš opravdový křest ohněm.

Bdělým pohledem sledujeme situaci před námi a čekáme, co se bude dít. Po chvilce vidíme, jak se v dáli mezi keři hemží siluety. Jsou to naši? Nejsou!! Třeskl první výstřel a je nám jasné, že siluety v dáli německým vojákům nepatří. Chytnu kulomet, naše „pila“, připravená, funguje jak má. Otto chytil pás a už je to tu zase. Mířím na šedý stín, asi 200metrů od nás. Kulomet se mi vzepře v rukou. Okamžitě pouštím spoušť a vidím, jak nepřátelský voják mizí. Zásah! Můj první. S rutinou pálíme a obří kadencí našeho kulometu držíme nepřátele v uctivé vzdálenosti. Mg42 polyká jeden pás za druhým, začíná se nám tenčit zásoba munice. V tom šok. Vidím, jak zpoza rohu budovy vyjíždí spojenecké obrněné vozidlo.

Má sice jen 37 milimetrový kanon a kulometnou výzbroj, ale to na nás stačí. Naše postavení je jeho prvním cílem. Okamžitě stahuji kulomet z okna a dáváme se na útěk. Za námi třeskne výbuch. Přesně tam, kde jsme stáli. Štěstí, přežili jsme, jen trochu otřeseni. Vybíháme před budovu, kde nás odchytí Sturmscharführer Prunelle a dává nám rozkazy. Umisťujeme kulomet do nového postavení v okopu. Posledních 100ran ,z toho 50 s ocelovými nábojnicemi, které rady vypovídají službu. Střílíme na vzdálenost pouhých 20metrů a doslova půlíme spojence, jenž se nám dostávají do palby. Přesun na novou pozici, první krátká dávka a nic, kulomet se zasekl a nejde nabít. S nadlidskou silou se snažíme uvolnit zbraň, ovšem marně. Stahujeme se do původní pozice v hustém dešti spojeneckých střel.

Můj nabíječ nikde. Zachvátil mě strach a děs když vidím, jak můj dobrý kamarád leží za mnou v kaluži krve. Děs mě znehybnil, sesouvám se na dno okopu a držím si hlavu. Myslím na svou rodinu, na dětství, na kamarády, kteří kolem mě umírají. Nastává ticho. Všude kolem mě smrt. Otevřu oči a vidím siluetu, která mi něco říká, ale já nerozumím, mluví anglicky. Vytahují mě z okopu a vedou kolem  těl. Kopancem mě nutí k pokleku a strhávají ze mě výstroj. Utržím několik dalších kopanců. Vidím nenávist a vztek ve výrazech nepřátel. Co se mnou bude, budu žít? Přichází nějaký Francouz a ukazuje na můj límec. Dohaduje se s Američany, rozumím SS a něco o Waffen SS.
Po minutě Američan kývne, předávají mě tomu muži. Nechápu co se děje. Chytá mě za límec a odvádí opodál. Jdu s děsem a tuším, co mě čeká. Cítím silný kopanec do zad. Popojdu pár kroků a slyším za sebou vystřel. Téměř okamžitě padám k zemi, nemohu mluvit, křičet, dusím se krví – usínám.