Dovolená skončila…
Večer. Pomalu se stmívá. Náš oheň hoří, koukám kolem sebe a vidím samé známé tváře. Hans, Albrecht a další. Jen náš velitel družstva zase někde běhá.
Naše jednotka dostala v předcházejících bojích hodně za vyučenou. Ztratili jsme spoustu kamarádů. Proto nás poslali zpátky do Německa na doplnění a několik z nás dostalo i dovolenku. To už je ale pryč. Zpátky se nám nechtělo, ale museli jsme. Už je jiná doba, než v třicátým-devátým. Tenkrát nás všude vítali.
Itálie. Je tu krásně. Tedy… Bylo tu krásně. Když nás sem ale poslali bojovat, není se na co těšit. Teď nás tlačí nepřítel. Má se ale prý všechno změnit. Naše zázračné zbraně prý všechno změní. Hahaha… Směju se ale potichu, protože v dnešní době musí být člověk opatrný. Ne kvůli nepříteli. Kvůli vlastním. Nikdy nevíš, kdo Tě slyší a kdo tě práskne. Hlavou mi běhá spousta myšlenek. Na rodinu, na ženu, na smrt.
Najednou se probudím ze zamyšlení a zjišťuju, co se děje. Kolem je docela šrumec. Velitel se vrátil ze štábu. Rychle dostrojit a na nástup. Díky Bohu jen nalehko. Nastupujeme před štábem. Ještě jsme se ani pořádně neseřadili a přichází náš kapitán. „Stielgestanden“, vyštěkne velitel a stojíme jak pravítka. Posloucháme, co nám kapitán povídá. Pořád to samé dokola. O Vůdci, o vítězství. Pak ale zbystřím, protože se konečně dostává k tomu, co po nás vlastně chce. Rozjímám o úkolech, které nás čekají a téměř přeslechnu požadavek na dobrovolníka. Tak nějak se ošiju, koukám, jak na mě velitel hledí. Vstoupím o krok a zahlásím se. Teprve potom si uvědomím, co jsem vlastně udělal. Předsunutá hlídka. Sám. Sakra….
Pomalu jdeme na stanoviště předsunuté hlídky. Je hustá tma a chvíli trvá, než to místo najdeme. Doprovod mi ještě jednou vysvětlí, co se ode mě očekává a najednou se kolem mě rozprostře ticho. Jsem sám. Pěkný kus před naší linií. Mám strach. Znovu si v duchu opakuju volací znak, kontroluju polní telefon. Z pouzdra vytahuju pistoli, kontroluju náboje a pokládám pistoli vedle telefonu. Je tak černá tma, že jestli se ke mě dostane nepřítel, spatřím ho až hodně blízko mého stanoviště. To už mě bude jiná zbraň k ničemu. Soustředím se na všechny zvuky okolo. Sem tam praskne větvička, lehce fouká a kolem proletuje listí. říkám si, že to není zas tak špatné. Tedy pokud nikdo nepřijde. To by bylo peklo. Kontroluju hodinky. Už se to blíží. Za chvíli beru telefon a hlásím, že na mém stanovišti je všechno v pořádku.
Červená. Kousek ode mne. Směrem k hlavní silnici od mého stanoviště. Vzduchem letí červená světlice. Ztuhnul jsem. Tisknu se k zemi, chytám pistoli. Celý se střesu. Nevím, jestli je to zimou, nebo nervozitou. Chvíli čekám, potom beru sluchátko telefonu a točím kličkou. Nikdo se neozývá. Začínám být nervózní. Co když mi někdo poškodil linku. Zkouším to znovu a potom ještě jednou. Konečně. Na druhé straně se ozývá něčí hlas. Ohlašuju svůj volací znak a hlásím, co se děje. Z druhé strany se ozve jen strohé „Díky, předám…“ a telefon ohluchne. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale svou povinnost jsem splnil. Ležím dál a pozoruju okolí. Už se netřesu. Pevně svírám pistoli a naslouchám. Teď, po té světlici, jako bych slyšel podezřelé zvuky všude. Nevím kolik uběhlo času, ale za mnou se ozve šramot. Pak chvíli ticho a znovu. Otáčím svou pozornost tím směrem. Přemýšlím, co by to mohlo být. Najednou spatřím stín. Jen se lehce mihl, ale byl tam. Ještě víc se tisknu k zemi. Snažím se koukat od země směrem k nebi. Jak nás to učili. Postava se potom prozradí svým stínem na pozadí nebe. I když je tma, nebe je pořád světlejší než zem. Zase. A druhý. Sakra. jsou minimálně dva. Ne, tři!!! Bože. Je vidět, jak se ke mě pomalu blíží. Pořád čekám. Když už jsou na dostřel, zavolám „Halt“. „Heslo“… Z druhé strany se ozve smluvený signál. Spadl mi kámen ze srdce. Odpovídám mou částí signálu a dusot dává znát, že návštěva běží ke mně. už jsou tu a zaléhají ke mě.
„Co je s Tebou“, ozve se a já koukám, že je to můj velitel. Odříkávám mu všechno, co se tu událo. On na mě kouká a pak povídá: „Jo, to všechno víme. Měli jsme o Tebe strach. Tobě nejde telefon?“ Odpovídám, že jde, že jsem všechno volal na pozice. Velitel mi odvětí, že jo, že to vědí. Pokoušeli se mi ale dovolat zpět a nic. Proto vyrazili za mnou, podívat se, jestli sem v pořádku. Prohlížím telefon, ale nevidím nic neobvyklého. Pak mě napadne prověřit zvonek. Odšroubuju kabel. Prosím velitele, aby mi útočným nožem propojil dva kontakty telefonu, mačkám tlačítko a točím kličkou. Zvoní. Opravdu. Zvoní. Zvonek je tedy v pořádku. Zapojuju kabel zpátky. Najednou dostávám šupu. Snad sem nepropojil kabel. Asi jo. Znovu to zkouším zapojit. Jde to ztuha, ztuhlé prsty neposlouchají. Nakonec se daří. V tom zazní „cililililink“… Zvedám sluchátko a hlásím se. Pozice. Volají a znovu zkouší linku. Vysvětluju, že jsem zkoušel telefon a ohlašuju příchod hlídky. Dostávám rozkaz se vrátit, hlídka má na místě nechat jiného vojáka místo mě.
Pomalu se vracíme do tábora. Je mi celkem příjemně, pochodem jsem se zahřál. Těším se, až budu ostatním vypravovat svoje noční zážitky. To ale nevím, co mě čeká po návratu…