Příslušník estonské 20. divize zbraní SS na stráži u protiletadlového kanónu ráže 20 mm – Flak 38.
Narva – léto 1944.
foto: rindeleht.ee
Velké množství zájemců o vstup do různých složek německé armády, nastalo ihned po dobytí Estonského prostoru německým vojsky v srpnu 1941. Estonci měli v živé paměti represe, teror a násilné odsuny obyvatelstva, které nastolila sovětská správa, jak po okupaci z 16. června 1940, tak i bezprostředně po zahájení operace Barbarossa. Není proto překvapivé, že spousta mužů chtěla proti nenáviděnému nepříteli pozvednout zbraň. Estonsko bylo, po jeho obsazení nacistickými vojsky, připojeno k Třetí říši a stalo se součástí komisariátu Ostland, a záhy tak vznikly první policejní oddíly (většinou měly na starost pouze ostrahu, či boj s partyzány). Brzy začaly vznikat i dobrovolnické útvary zařazené do různých divizí německého Wehrmacht – Heer i Luftwaffe. Prvními dobrovolníky pod křídly Waffen-SS se stali příslušníci tvz. Estnischen SS-Legion (Estonského Legionu SS), který se začal formovat od 28. srpna 1942 a měl dosahovat síly praporu. Výcvik mužstva probíhal především ve výcvikovém prostoru Heidelager.
Výcvik Estonců v průběhu roku 1942/1943 – Heidelager.
foto: rindeleht.ee
V březnu 1943 měla legie již 2.000 dobrovolníků. Dne 23. března 1943 bylo 975 mužů legie přiděleno pod divizi zbraní SS – Wiking, kde vytvořili dobrovolnický granátnický prapor Narwa. Tento prapor nahradil ve stavu divize své finské kolegy, které se v květnu 1943 rozhodla finská vláda z politických důvodů stáhnout do domoviny pro potřeby vlastního vojska, díky čemuž jim v německé armádě nebyl prodloužen závazek. V průběhu operace Citadela v létě 1943 tvořila divize součást záloh, které byly použity při odlehčovací ofenzívě sovětů v prostoru měst Charkov a Orel. Estonci si zde získali značné renomé, neboť jen prapor Narwa měl v tomto období zničit na 100 sovětských tanků. Po ústupu od Charkova zaujala divize pozice u města Korsuň, kde byla v lednu a únoru 1944 obklíčena v tzv. „Čerkaském kotli“. Z něho se praporu podařilo vyprostit jen za cenu velmi vysokých ztrát.
Situaci praporu Narwa u Čerkasy nastíní vzpomínky Rudolfa Meriste:
„Doneslo se k nám, že pár tanků prorazilo zvenčí, a že uvolnily cestu z obklíčení. Tu ale záhy zablokoval těžký dílenský automobil jedné z německých jednotek, který se pokoušel přejet most přes říčku a nějak se tam zasekl koly. Když dorazil máš prapor „Narva“, silnice byla neprůjezdná. Muži seděli v autech a pak najednou přišel útok Rusů. Ti, kteří vyskákali z autu, si zachránili život, ale pak museli překonat malý potůček s ledově studenou vodou. Měli jsme těžké ztráty a všechna auta praporu zůstala v rukou Rusů s běžícími motory. Od toho dne začalo pro prapor obzvláště těžké období, protože téměř každou noc musel za krutých mrazů pěšky ustupovat a ve dne odrážet útoky nepřátel. Poslední týden jsme také zůstati zcela bez jídla…“
Pisatel zde byl nasazen, jako jeden z 500 nováčků praporu těsně před uzavřením kotle a odhaduje, že z tohoto počtu se z obklíčení dostalo okolo 30 mužů.
V březnu 1944 byli přeživší z praporu Narwa staženi zpět do Estonska, kde byli přiřazeni do právě vznikající estonské divize zbraní SS. Většina jeho mužů musela ovšem napřed podstoupit léčbu v lazaretech, kde si doléčili zranění, nebo omrzliny.
Estonci praporu Narwa na kořistním tanku T-34/76 ve službách 5. divize zbraní SS „Wiking“.
pinterest.com
Samotná Legie byla v květnu 1943 rozšířena na Estnische SS-Freiwilligen-Brigade (estonskou dobrovolnickou brigádu SS), která ke dni 31. prosince 1943 disponovala 5.099 muži. Od listopadu 1943 pak byla nasazena v bojích proti partyzánům v Bělorusku, jako součást VIII. Armádního sboru skupiny armád Sever a následně přesunuta na frontu v Nevelském sektoru, kde došlo k průlomu Růdé armády. Na konci tohoto roku bylo také definitivně rozhodnuto, že i z estonských dobrovolníků bude vytvořena divize, stejně jako tomu bylo například u jejich kolegů z Pobaltí – Lotyšů. Dne 24. ledna 1944 tak byla oficiálně vytvořena 20. Estnische SS-Freiwilligen-Division (20. estonská dobrovolnická divize SS), jejíž základ tvořilo mužstvo právě z 3. Estonské dobrovolnické brigády.
K působení u zbraní SS i častým změnám názvu se trefně vyjádřil nositel Rytířského kříže Frw. Uschaf. Nugiseks:
„Časté změny názvu… nejdřív Estnische SS Legion, pak Estnische SS-Freiwilligen Brigade, Estnische SS-Freiwilligen Division a nakonec SS Waffen-Grenadier Division to nás netrápilo. Nezáleželo, zda jsem byl označen Legion-Unterscharführer, Freiwilligen-Unterscharführer,Waffen-Unterscharführer, nebo dokonce SS-Unterscharführer. Co jsme žádali nejvíce, bylo sloužit v našem vlastním národním vojsku a ne pod praporem Waffen-SS.“
V důsledku nedostatku dobrovolníků a frontě, která se kvapem blížila k estonským hranicím, vyhlásila 7. února 1944 loutková vláda všeobecnou mobilizaci v Estonsku. Mobilizováno bylo na 40.000 Estonců z ročníků 1904-1923. Nově vzniklou divizi tvořily granátnické pluky 45. Estland a 46. (můžeme se setkat i s označením – estonský č. 1 a 2). Ty byly později doplněny ještě 47. plukem (estonský č. 3). Jak již bylo zmíněno, v březnu 1944, byl do nově vznikající divize převelen i prapor Narwa z tankové divize Wiking. Stavy této těžce zkoušené jednotky byly doplněny nováčky z řad mobilizovaných Estonců a prapor dal v divizi základ pro SS-Waffen-Füsilier-Bataillon 20, který měl plnit průzkumnou činnost.
Velitelem divize se stal předchozí velitel 3. Estonské brigády SS-Obersturmbannführer Franz Augsberger.
Velitel divize Franz Ausberger (vlevo) společně s Fritzem Klingenbergem, známým dobytím Bělehradu během války v Jugoslávii v roce 1941. Ausberger padl 19. března 1945, když se divize pokoušela vyprostit z obklíčení v Opolské kapse.
Foto: bundesarchiev
V první polovině února byla divize přidělena k III. (germánskému) tankovému sboru SS a přesunuta na frontu k Narvě. Na frontu se pluky dostaly postupně. První do bojů u Narvy zasáhl 45. pluk. Další v pořadí – 46. byl umístěn jižněji pod Narvou, kde bránil Sovětům před vstupem na estonskou půdu skrz zalesněné území a posléze byl také přemístěn na bojiště severně od města. Zbývající 47. pluk, byl stále ve výstavbě a divizi doplnil až v dubnu 1944. Početní stavy divize byly k 17. dubnu 1944 – 7.760 mužů. Dne 26. května 1944 byla divize naposledy přejmenována na 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1), neboli 20. granátnickou divizi zbraní SS (estonskou č. 1). Početní stavy, včetně záloh, se do června 1944 vyhouply na 13.400 mužů. Ačkoli v počátcích divize Němci slíbili, že vedení divize bude čistě v rukou Estonců, nikdy tomu tak nebylo a do konce války si drželi dominantní postavení.
Realitu německé nadřazenosti u divize přibližuje vzpomínka jednoho z velitelů praporů Haralda Riipalu:
„Když byla divize založena, přislíbili Němci velení Estoncům. Velení divize se však ukázalo jako čistě německá bašta. Stejně tak velitelé podřízených jednotek, jako byli protitankoví a protiletadloví dělostřelci, spojaři, ženisté, osádky stíhačů tanků a další, byli čistě německé. V začátcích legie jsme věřili, že němečtí důstojníci budou ve vedoucích funkcích, dokud nebudou estonští důstojníci vycvičeni v Bad Tölzu a nevrátí se do legie. Ve skutečnosti to tak nebylo…“.
Vztahy mezi německými vojáky a Estonci byly dle jednotlivých veteránů různé. Většina byla bezproblémová, ale je vícero případů, kdy byly tyto vztahy značně komplikované. O národnostních problémech vypovídá i případ, kdy byl ze štábu 46. pluku vyhozen jistý SS-Hauptsturmführer Lessing, který svým podřízeným nadával do „estnische Schweine“ (estonských prasat). Po dalších konfliktech u divize byl nakonec tento důstojník převelen do stavu Ruské osvobozenecké armády. Otázka, jak si tímto přeložením pomohl, je nasnadě. Do konfliktu se dostal i nositel Rytířského kříže Harald Nugiseks. Ten byl po svém vyznamenání navržen na povýšení. To mu zmařil konflikt s německým polním četníkem, který obtěžoval estonský zdravotnický personál. Nugiseks tomuto chování nehodlal přihlížet a vložil se do konfliktu, který skončil fyzickým napadením zmíněného četníka. Přečin se s estonským hrdinou táhl delší dobu.
Harald Nugiseks při slavnostním nástupu divize ve výcvikovém prostoru Neuhammer – prosinec 1944.
foto: weaponews.com
Celý první půlrok své existence divize strávila na frontě u Narvy a na tzv. Modrých výšinách, kde definitivně potvrdila své renomé. Díky vysokým ztrátám byla neustále doplňována všemi dostupnými rezervami. Tak byl v srpnu 1944 například zformován III. prapor 46. pluku SS, vzniklý z I. praporu finského Jalkaväkirykmentti 200 (200. pěšího pluku), který se nedávno vrátil do Estonska. Do divize bylo z této jednotky provizorně začleněno na 1800 mužů, kteří však zoufalou situaci v estonském prostoru nemohli nikterak zvrátit. Více o této jednotce si můžete přečíst v jednom z našich dalších článků – ZDE. K 15. září 1944 měla divize ve svých stavech již 15.382 mužů, potom co byla po velkých ztrátách z července a srpna doplněna veškerými dostupnými zálohami. Když už jsme zmínili zálohy, je záhodno také zmínit, kde všude probíhal výcvik Estonců zařazených do zbraní SS. Bylo tomu především v těchto výcvikových táborech:
SS-Truppenübungsplatz Debica (SS-Truppenübungsplatz Heidelager)
Výcvik mužstva Leegionu především v roce 1942/43. Tábor se nachází v dnešním Polsku.
SS-Junkerschule Bad Tölz
Výcvik důstojnického sboru. Důstojnická škola, která se nacházela v lázních jižně od Mnichova.
Truppenübungsplatz Klooga
Výcvikový tábor v Estonsku, který zřídili již Sověti před začátkem války. Od roku 1943 se zde nacházel i pracovní / koncentrační tábor, ve kterém bylo umístěno na 3000 vězňů, většinou židovského původu z Lotyšska.
SS-Lager Kehra (Estland)
Výcvikový tábor SS v Estonsku, kde byl v roce 1944 formován např. 47. granátnický pluk.
SS–Truppenübungsplatz Neuhammer
Reorganizace a výcvik granátnických pluků v druhé polovině roku 1944. Prostor se nacházel ve Slezsku (dnešním Polsku). Mimo granátníků se zde nacházely například i správní oddíly divize.
SS–Truppenübungsplatz Beneschau (SS-Truppenübungsplatz Böhmen)
Výcvik ženistů (SS-Pionier-Schule Hradischko), dělostřelců (SS-Artillerie-Schule II Beneschau) a dalších specialistů. Mimo to například i důstojnické kurzy v SS-Panzergrenadier-Schule Prosetschnitz a další. Rozsáhlý výcvikový prostor se nalézal na jih od Prahy.
V druhé polovině září 1944 došlo k eskalaci bojů a následné evakuaci Estonska. Mnoho mužů se stáhlo do Lotyšské Rigy a následně vlaky do Německa, další část absolvovala cestu po moři a zbytek zůstal za sovětskými vojsky odříznut a ztracen v Estonsku. Záhy po obsazení estonského prostoru tak opět vzniklo mnoho skupin tzv. Lesních bratrů. Důležité je zmínit i to, že mnozí znavení vojáci prostě odmítli dále sloužit po boku Němců po obsazení domoviny a tak dezertovali. Torzo divize bylo soustředěno ve výcvikovém prostoru SS Neuhammer, kde proběhla v průběhu podzimu 1944 reorganizace. Odhady počtů mužů v divizi z tohoto období se značně liší. Nejčastěji se pohybují okolo 10-12.000 Estonců a 2.500 Němců. Dvě třetiny tvořili nováčci bez jakýchkoli zkušeností, a tak trval výcvik až do února 1945. Velká část personálu byla rozeseta po dalších výcvikových prostorech, kde prodělávala odborností, nebo například důstojnické kurzy.
Do bojových akcí se divize opět dostala na konci ledna a na začátku února 1945. V Neuhammeru zůstaly pouze části štábu divize, nově vzniklý 47. pluk a doplňovací prapor – Waffen-Grenadier-Ausbildungs und Ersatz-Regiment der SS 20. Nasazena byla ve Slezsku pod 17. Armee, kde se snažila zpomalit postup Sovětů jihovýchodně od města Breslau (dnešní Wrocław v Polsku) a následně uvízla v tzv. „Opolské kapse“. Velitel divize Franz Augsberger byl v obklíčení 3. března 1945 vyznamenán Rytířským křížem. Augsberger se opakovaně tázal vrchního velení, zda by se s divizí mohl probojovat k německým liniím, ale Generalfeldamarchall Schörner tuto žádost vždy odmítl. Až 19. března 1945 vydal Augsberger rozkaz k průlomu, který se mu stal osudným. Byl zabit v akci, když bylo jeho velitelské vozidlo zasaženo sovětským dělostřelectvem. Velitelem se tak dočasně stává SS-Sturmbannführer Hans-Joachim Mützelfeldt, po kterém 20. března přebírá velení SS-Oberführer Berthold Maack. Po probití se z obklíčení byla divize stažena do rezervy v okolí města Jelení Hora (tehdejší Hirschberg), kde její muži napjatě očekávali konec války.
Díky velkým ztrátám po nasazení na slezské frontě a během obklíčení v Opolské kapse, byla síla divize na sklonku války opět redukována přibližně na polovinu. Počty k 8. květnu, kdy se divize vydala na svou poslední pouť, jsou tedy odhadovány na přibližně 7-8.000 mužů. Estonci chtěli pochopitelně směřovat ke spojeneckým liniím na západě, ale od Drážďan se k českému prostoru tlačila sovětská vojska, a tak museli zvolit trasu přes prostor Čech, kde již několik dní probíhalo protiněmecké povstání.
Notoricky známá fotografie, které dominuje estonský prapor, z Ohrazenic u Turnova. Ve směsce prchajících vojáků různých armádních složek vidíme i velké množství Estonců.
foto: clickr
Mnoho přeživších Estonců tak na svou službu u zbraní SS doplatilo na samém sklonku války. Na českém území je evidováno mezi 500 až 700 pohřešovaných a zabitých, kteří jsou připisování především divokým mstám na neozbrojených zajatcích. Estonští veteráni popisovali své zdejší zkušenosti jako tzv. „České peklo“. Místní povstalci neměli o Estoncích žádné povědomí a jejich uniformy jim zde značně ztížili situaci. SS a zbraně SS byly po celou okupaci pro české obyvatelstvo symbolem krutovlády, represí a persekucí. Není proto divu, že jakákoli spojitost s touto organizací způsobila značné těžkosti i vojákům, kteří s děním na území protektorátu neměli nic společného a sami zažili velmi podobnou situaci na svém území, jen ze strany Sovětů. Mimo české povstalce se na perzekucích ve velkém podíleli i sovětští vojáci. Je s podivem, že se části Estonců nakonec podařilo dojít až do spojeneckých okupačních zón na západě. Někteří byli vráceni Sovětům, ale většina takovou smůlu neměla a po válce našla nový domov především ve Švédsku, USA, Kanadě a Austrálii.
Přeživší putovali po svém zajetí do internačních táborů. V Sovětském svazu byla většina souzena za vlastizradu (dle sovětského pohledu byli všichni Estonci občany Sovětského svazu) a následně odsouzena k dlouholetým trestům nucených prací, či žaláře. Na straně západních spojenců čekal veterány přívětivější osud. Ačkoli mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil Waffen-SS za zločineckou organizaci, tak z tohoto výnosu byli Estonci vyjmuti (stejně jako například jejich kolegové ze sousedního Lotyšska). Důvodem bylo, že do zbraní SS byli mnohdy zařazení proti své vůli a i v případě, že vstoupili dobrovolně, tak jejich pohnutky byly na hony vzdálené motivaci vojáků z řad obyvatelstva nacistického Německa.
Část textu objasňující vyřazení Estonců z tohoto výnosu:
„Vojáci kteří sloužili v pobaltských legiích, byli branci, nikoli dobrovolníci, a nutno definovat je jako bojovníky za svobodu, kteří chrání svou vlast před sovětskou okupací, a jako takoví nejsou skutečnými členy zločineckých Waffen-SS…“
Důvěra k Estoncům ze strany západních spojenců je výmluvně dokázána vznikem několika strážních oddílů v letech 1946 a 1947, které fungovali pod americkou a britskou armádou. Nejznámější z nich je estonská strážní rota č. 4221, která byla zformována 27. prosince 1946 a měla plnit službu dozorců v justičním paláci s věznicí v Norimberku, kde byli internováni nacističtí váleční zločinci. Odhaduje se, že z baltských válečných zajatců bylo zformováno na 22 pracovních a strážních praporů, ve kterých sloužilo až na 20.000 mužů z Pobaltí.
Estonci ve službě americké armády – strážní rota č. 4221.
foto: kool.ee
Připravil – Jiří Pilař
Zdroje:
Hanno Olajo – Leegion 1942 – 1945
Mansal Denton – Battle for Narva 1944
Jacek Cielecki – Nadzieja wdeptana w błoto
Rindeleht
Otofoto
Richard Rashke, Užitečné nepřátele
kool.ee – Eestlased USA vahipataljonis
lexikon-der-wehrmacht.de