Das Gewehrgranategerät


Granátomet – Gewehrgranatgerät 42 je opomíjeným doplňkem ve výzbroji německých vojsk druhé světové války, ačkoli jich bylo vyrobeno kolem 1,5 milionu kusů.
Byl jím zpravidla vyzbrojen zástupce velitele družstva, který s jeho pomocí měl ničit opěrné body a lehce pancéřované cíle nepřítele. K dispozici byla široká škála tříštivých, protipancéřových, osvětlovacích, chemických a propagandistických granátů, které byly odpalovány speciálními náboji tzv. Triebpatrone. Granátomet se osazoval na pušku Mauser 98k, i když se dal použít i u dalších typů zbraní. Jsou to např. G43 a Stg44, ale tyto zbraně byly rozmístěny zpravidla u jiných můžu družstva a zvyšovaly tak jeho palebnou sílu. Mimo oficiální název se můžeme setkat i se slangovým označením: „Schiessbecher (střílející pohár). Pojďme se na tento pohárek podívat trochu podrobněji.

Gewehrgranatgerät 42 a jeho součásti: 

Celá sada se skládá ze čtyř součástí, kterými jsou:
1). Granátomet složený z:
– a). Drallrohr (trubka s vývrtem) – neboli výmetná hlaveň.
– b). Halter – což je tělo granátometu, neboli držák. Do něj byla hlaveň zašroubovaná. Tělo obsahovalo dva kameny a kličku, kterými bylo připevněno k hlavni nosné zbraně. Polohu pak aretovala její přední mířidla. Díly k sobě byly smontovány buď jemným, nebo hrubým závitem. Existovaly následující verze:
Model 1 je s jemným závitem a nevyztuženou trubkou (není doložen jediný dochovaný kus)
Model 2 je s jemným závitem a vyztuženou trubkou.
Model 3 je s hrubým závitem a nevyztuženou trubkou.
Model 4 je s hrubým závitem a vyztuženou trubkou.

2). Granatvisier – jsou mířidla, která se připevňovala k pušce. Mířidla byla připevněna pomocí plechového pásku, který obepínal pušku a byla aretována zadními mířidly, do kterých zapadl výřez v jejich nosiči.

3). Tasche für Gewehrgranatgerät – je koženou brašnou, ve které střelec nesl jak granátomet, tak mířidla. Dala se nosit buď na opasku, nebo zavěšená přes rameno. Brašna obsahovala i klíč pro demontáž hlavně, ten se nazývá Schlüssel für das Drallrohr.

4). Paar Tragetaschen für Gewehrgranaten – plátěné vaky, které nesl střelec kolem krku, nebo v ruce. Existovaly v několika provedeních. Buď jako dva vaky jednoduše spojené v horní části, nebo s dalšími popruhy, které zabraňovaly pohybu brašen při běhu, nebo plazení. Kromě samotných granátu bylo možné v každém vaku nést tři rámečky s pěti patronami do pušky, nebo s náboji – Triebpatrone (potřebných k odpalování granátů).


Manipulace s granátometem

Samotné nasazení granátometu a následná střelba probíhala hned několika způsoby a měla jasná pravidla. Zbraň se musela před použitím vybít, střelec napřed nasadil granátomet, který vytáhl z kožené brašny. Přiložil jej k ústí hlavně a po zapadnutí na doraz zavřel oba kameny a pevně je k sobě přitáhl kličkou. Zkontroloval, jestli je hlaveň pevně dotažena do těla granátometu. Nakonec z brašny vyndal mířidla, která připevnil k pušce. Nasazení granátometu mohlo proběhnout buď ve stoje, vkleče, nebo vleže.

Nabíjení opět probíhalo ve všech třech polohách (vestoje, vkleče a vleže). Střelec uchopil pušku do levé ruky, z brašny, nebo z přepravní bedny vyndal granát v kartonovém pouzdru. Z toho jej vyjmul i s nosnou střelou – Triebpatrone / Gewehr Kartusche. Otevřel závěr, vložil Triebpatrone, zavřel závěr a pokud pušku okamžitě nepoužil, tak jí zajistil. Pokud se granát nevystřelil, musel byt neprodleně vybit. Nošení nabité pušky bylo samozřejmě přísně zakázáno.

Krásné“ nedodržení předpisu, nám hned dvakrát po sobě ukazuje tento granátník v týdeníku z roku 1943 kdesi u Leningradu. Evidentně nejprve nabyl Triebpatrone a až následně samotný granát, který ihned vystřelil. Stejně tak nám představuje střelbu bez míření na krátkou vzdálenost. Mířidla jsou nastavena maximálně na 100 metrů a jsou za puškou sotva patrná.


Zamíření a střelba opět mohla probíhat ve všech zmíněných polohách střelce. Pozice mířidel granátometu umožňovala pouze míření při zalícení do pravého ramene. Jejich nastavení provádí levá ruka, zatímco pravá drží samotnou pušku, a probíhá stisknutím pojistky a pootočením mířidel na požadovanou rysku – vzdálenost. Ty máme hned ve dvou stupnicích od 50 do 250 metrů, přičemž můžeme vzdálenost nastavovat po 25 metrech. První stupnice je určena pro přímou palbu. Druhá pak pro střelbu po balistické křivce na cíle, jenž jsou skryty za horizontem, nebo terénními překážkami. Samozřejmě se i mírně lišil dostřel dle typu granátu. Viz. výřez níže:

Zamíření probíhá skrz výřez a hledí mířidel. Kontrolou správné polohy pušky provedeme pomocí libely, která je pevně umístěna v těle mířidel.
Pokud došlo k tomu, že obsluha z nějakého důvodu nenasadila mířidla, pak mohla zacílit s pomocí odměřování od zadních mířidel pušky, předních objímek pažby a samotného granátometu. Toto míření lze rozdělit na 5 částí podle požadované vzdálenosti:

1. Palba na 100 metrů: Zadní mířidla postavíme a nastavíme na 1500 metrů. Střelec dá do linie horní hranu posuvníku zadních mířidel a horní hranu poslední objímky pažby.
2. Palba na 140 metrů: Zadní mířidla postavíme (zůstávají nastavená na 100 metrů). Střelec dá do linie horní hranu posuvníku zadních mířidel a horní hranu granátometu.
3. Palba na 200 metrů: Zadní mířidla postavíme (zůstávají nastavená na 100 metrů). Do linie dáme horní hranu posuvníku zadních mířidel a horní hranu poslední objímky pažby.
4. Palba na 300 metrů: Zadní mířidla postavíme (zůstávají nastavená na 100 metrů). Do linie dáme horní hranu posuvníku zadních mířidel a přibližný střed na zadní hraně přední objímky pažby.
5. Palba na 400 metrů: Zadní mířidla postavíme (zůstávají nastavená na 100 metrů). Do linie dáme horní hranu posuvníku zadních mířidel a přibližný střed středové objímky pažby.

Základem přesné střelby menšími granáty je pevné zalícení pušky. Naproti tomu u granátu vyšších hmotností se doporučují vystřelovat s nezalícenou pažbou. Díky velkému zpětnému rázu by mohlo dojít i ke zranění střelce. V takovém případě necháme pušku v podpaží a pevně držíme pažbu. Musíme také neustále kontrolovat, jestli předpokládanou dráhu letu nekřižují jakékoli překážky (Například elektrické vedení, nebo hrana okna, okopu odkud vedeme palbu).


Munice

Tříštivé granátyGewehrsprenggranate – G.Spgr. byly nejrozšířenějším typem munice pro granátomet. Granáty učené pro ničení živé síly nepřítele ráže 30 mm rozdělujeme na:

1. Tříštivý granát s předním zapalovačem AZ 5071, zpožďovačem a spodním zapalovačem. (Váha 288 g)
2. Tříštivý granát s předním zapalovačem AZ 5071 a spodním zapalovačem.
3. Tříštivý granát s předním zapalovačem AZ 5071

Jak už nám názvy prozrazují, jedná se o možnosti použití a funkce granátu. První dva ze jmenovaných typů se mohly použít jak v granátometu, tak i jako ruční granáty. To obnášelo odšroubování spodního dílu granátu (s drážkováním) a následné odjištění granátu pomocí detonátoru, který je podobný tomu u ručních granátů. Třetí zmiňovaný je rozpoznatelný na první pohled tím, že na dně granátu postrádá matici a bylo možné jej pouze vystřelovat z granátometu.
Dále existovaly granáty cvičené a granáty označované jako “Weitschuss“. Ty se vyznačovaly vyšším dostřelem a opět se vyráběly v několika variantách se dvěma typy předních detonátorů (AZ 5071 a AZ 5097).

Protipancéřové / kumulativní granáty byly vyráběny hned v několika velikostech. Prvním a nejmenším granátem ráže 30 mm je Gewehr Panzergranate 30 (G.Pzgr.) vážíci 245 g, který byl určen k ničení slabě pancéřových prvků nepřítele.
Jeho větším sourozencem je pak Grosse Gewehr-Panzergranate 40 (gr.G.Pzgr), který byl taktéž zkonstruován k ničení všech pancéřových cílů. Byl schopný propálit až 80 mm pancíře při sklonu do 60°. Při sklonu do 30° pak maximálně 40 mm. Maximální vzdálenost, na kterou se doporučovalo pálit byla 100 metrů a jeho váha činila 387 gramů. Granát se vyráběl ve třech výrobních variantách, u kterých se lišila jeho spodní část (podle počtu dílů a zpracování. Každá měla vlastní odpalovací náboj). Kromě zmíněného existoval opět i cvičný granát této varianty.

Pro každou sadu mělo být v boji standardem 30 ks tříštivých a 20 ks (nebo 30 ks) protipancéřových granátů.

Kouřové a zadýmovací granáty Gewehrblendgranate 42 (Gw.B.Gr42) a Gewehrnebelgranate 42 (Gw. Nb.Gr42) jsou granáty se stabilizační “sukénkou”, která se přetahuje přes hlaveň granátometu. Jsou naplněny složkou, která po výstřelu při kontaktu se vzduchem silně dýmí. Granáty neobsahují vnitřní drážkování a místo toho jsou opatřeny drážkováním na svém těle – to iniciuje jeho roztočení.

Osvětlovací Gewehr-Fallschirmleuchtgranate (Gw.FS.Lt.Gr.) je 30 milimetrový osvětlovací granát. Podobně jako náboje světlic je vybaven padáčkem. Po vystřelení a dosažení maximální výšky se oddělí vrchní část granátu a je iniciována samotná osvětlovací část. Tu při pádu brzdí již zmíněný padák. Celý granát je z hliníku / bakelitu a váží 280 g. Doba svitu bílého světla je 28 sekund. Papírový obal granátu je na své vrchní části opatřen výstupkem, díky kterému je tento granát rozpoznatelný pouze hmatem i ve tmě.

V našem skromném výčtu zmíníme ještě okrajově propagandistické granáty. Gewehr-Propagandagranate (G.Propgr.) obsahovaly až 230 gramů propagandistického materiálu, který byl vystřelen pod úhlem 30° nad pozice nepřítele. Ve vzdálenosti okolo 400 až 500 metrů, došlo ve výšce ca. 50 metrů k rozložení granátu a následného rozptýlení materiálů.

Na konec ještě zmíníme dva méně rozšířené protipancéřové granáty – S.S. Gewehrpanzergranate 46 a 61. Stejně jako u předchozích typů označuje číslovka ráži/průměr hlavice granátu. Jeho vodící část je opět ráže 30 mm. Váha byla u prvního 440 a u druhého pak celých 530 gramů. Průpal dosahoval 90 mm, a tak byly tyto granáty schopné zničit téměř všechny pancéře dané doby.


Triebpatrone

Každý z granátu byl samozřejmě označen na svém těle i obalu a nesl připevněnou Triebpatrone. Ta byla pro každý typ granátu specifická a měla jinou váhu prachové slože. U některých typů se setkáváme i se “střelou”. Jednalo se buď o dřevěné střely (známe např. u cvičné munice), nebo výmetné projektily, které mohli iniciovat některé funkce granátu.

Zleva doprava:
1. Odpalovací patrona pro Gewehrsprenggranate – G.Spgr – povlakovaná
2. Odpalovací patrona pro Gewehrsprenggranate – G.Spgr – lakovaná
3. Odpalovací patrona pro Gewehrsprenggranate – G.Spgr – lakovaná
4. Odpalovací patrona pro Propagandagranate – G.Prop.Gr.

5. Odpalovací patrona pro Gewehrsprenggranate – G.Spgr
6. Odpalovací patrona pro Panzergranate – G.Pzgr
7. Odpalovací patrona pro Propagandagranate – G.Prop.Gr.

8. Odpalovací patrona pro Panzergranate 40 (gr.G.Pzgr) – stará
9. Odpalovací patrona pro Panzergranate 40 (gr.G.Pzgr) – nová

patrony zvyšující dostřel granátů:
10. Odpalovací patrona pro Gewehrsprenggranate – G.Spg “weitschuss”
11. Odpalovací patrona pro Panzergranate 40 (gr.G.Pzgr) “weitschuss”

Zbylé patrony nebyl autor schopný zařadit.

Zdroj https://forum.cartridgecollectors.org/

Tím končíme naše krátké pojednání na téma Schiessbecher. Existovaly samozřejmě i další granáty a další typy granátometů (pevně připevněný na Fg42, Pz.B.38 , nebo na prototypu útočné pušky Mkb 42W), ale jejich výčet nepokládáme za nutný. Stejně jako informaci, že japonský granátomet pro pušku Arisaka, vychází právě z Gewehrgrenatengerätu 42. V našem článku jsme se zaměřili především na informace, o kterých by měl mít povědomí každý, kdo se o problematiku výzbroje pěchotního družstva alespoň trochu zajímá.

Zdroje: Lichtbildreihe 149c (příručka ke granátometu), vynikající článek z německého magazínu Waffen Revie 3 a internet. 
Úvodní fotografie: Bundesarchiv_Bild_101I-584-2159-20,_Frankreich,_Soldat_mit_Gewehr_in_Stellung

Pokud jste našli nějaké nepřesnosti, máte otázky, nebo chcete doplnit náš článek, napište nám prosím.

leningrad
Název: leningrad (0 click)
Titulek:
Filename: leningrad.wmv
Velikost: 16 MB