Já a kamarád Albrecht vyčkávající rozkaz k obsazení pozic
Fotografie: Marek Meško
S kratším odstupem vám přinášíme report z Living history akce Boje o Branisko, která se odehrála mezi 20. a 21. lednem 2023 v obcích Nižný Slavkov a Vyšný Slavkov na Slovensku. Na cestu dlouhou 600 kilometrů jsme z našeho klubu vyrazili pouze tři, a to Jűrgen, Albrecht a Adam. První dva jmenovaní doplnili kulometnou část jednoho z družstev, představující granátníky boji zredukované 254. pěší divize, společně s ostravskými kolegy. Adam pak dostoupil řady mužů 4. horské divize, které představovali mimo jiné kolegové z KVH Enzian. Celá akce probíhala na místech skutečných bojů a i my představovali vojáky konkrétních jednotek, které se těžkých bojů v tomto prostoru účastnili. Tak i proti nám, v roli nepřátel, nastoupili kolegové z 1. československého armádního sboru, který si tímto členitým terénem klestil cestu k osvobození Slovenska. Mnohokrát děkujeme za pozvání na vynikající akci organizátorům. Jmenovitě především KVH Polom, KVH Dukla Prešov a kamarádům z KVH Zlín. Pojďme si naše zážitky opět přiblížit pro nás již typickou formou vyprávění toho, jak to tehdy mohlo vypadat. Příběh doplníme dvěma fantastickými galeriemi, které na analogové fotoaparáty pořídili pánové M. Meško a B. Dimov, kterým tímto ještě jednou děkujeme.
Bezejmenná kóta – 21. ledna 1945
Po vcelku hektickém ústupu do nových obranných postavení jsme obsadili pozice, nad malebnou vesničkou někde uprostřed Slovenska na dohled Tater. Valící se sovětská vojska před námi přibrzdila až hornatá krajina, ze které máme krásný výhled, ale i tak na nás neustále silně dotírají. První den, kdy zde začaly boje, jsme jen sledovali práci dělostřelectva. Noční oblohu osvětlovaly desítky světlic a v mrazivém počasí se do daleka rozléhala kulometná palba. Většina, ze zbytků naší roty, byli ostřílení frontoví vojáci, kteří zažili již nejednu zteč. To a dobré postavení, byly naše jediné výhody. Možná ještě vcelku ucházející zimní oblečení. Zbytek nestál za nic. Naše prořídle počty, nedostatek kvalitní stravy i munice a nejchladnější období v roce. Nepřátelé se do naší domoviny tlačí ze západu i jihu a celá východní fronta se nám pomalu sype mezi prsty. Naše příprava, komplikovaná vcelku bohatou sněhovou nadílkou, byla přerušena novým úkolem. Po setmění se máme lehce vystrojit a jít na průzkum údolí, které navazuje na naší kótu bez jména.
Naši granátníci obsazují obranná postavení na a u bezejmenné kóty
Fotografie: Marek Meško
Zdá se, že nepřítel, kterého zde představují především Čechoslováci bojující po boku Sovětů, hrál nečestnou hru. Předstíral čilou aktivitu na přímém směru postupu z východu na Leutschau a přitom nás začaly jeho další jednotky obcházet po křídle, kde plánuje prorazit a dostat tak naše kamarády do obklíčení a nás poslat k čertu. Plán je to smělý. Vyrazili jsme okolo deváté večer. Má záda byla značně obtěžkána kulometem MG42, který není úplně to, co by si voják přál nést do vánice, která se rozpoutala před naším odchodem. Celá naše oslabená četa postupovala pomalu vpřed. Ledový vichr se sněhovými vločkami je nám hnán do očí a tak je postup údolím značně komplikovaný. Mírně za námi jdou i horští myslivci, pro které je tohle bílé peklo jistě přirozenějším prostředím pro možný boj. Ztrácím kontakt s realitou, bělost, soustředím se, abych šlapal do stop, které vytvořil velitel čety, spojky a velitel mého družstva. Vichr mi hučí pod kapuci mé maskovací blůzy, mám zpocená záda, ruce mi mrznou a modlím se, abychom mohli jít brzy zpět z té proklaté vichřice. Na deset metrů těžko rozeznávám siluetu kolegy, natož, abych poznal nepřítele. Trvá to to nekonečně dlouho, než dosáhneme okraje pole s křovisky a zaujmeme provizorní postavení. Velitelé jsou buď zmateni, ztraceni, nebo nevím, proč tu čekáme tak dlouho! Sněhová bouře sílí, když v tom si v mezírce, kterou jsem vytvořil mezi prsty na rukavicích, všímám siluety asi 50 metrů od nás. Promnu si oči, do kterých se mi nepříjemně přistály sněhové vločky, a nic nevidím. Opakuji postup a tentokrát vidím již dvě siluety, které se pomalu sunou vpřed. Okamžitě informuji Albrechta, mého zkušeného pomocníka u kulometu. Chudák se vláčí s muničními bedýnkami. Každá má 8 kilogramů a možná by byl rád, kdybychom jim teď ulehčili. Ten se teď odlepuje od země, ke které přimrzl a opatrně informuje velitele družstva. Všichni ztuhneme, vyčkáváme a pomalu opět přimrzáme k ledové zemi. Nic neslyším, vichr vije a mé srdce tluče, jak kdybych právě uběhl maraton. Postavy nás obcházejí zprava. Napočítal jsem jich kolem sedmi, ale ví bůh. Kulomet připraven a míříme do křoví, ve kterém zmizeli, když se k nám dostane informace, že se jedná o horské myslivce, ať jsme tedy v klidu. Debata není možná a mě v hlavě nejde dohromady, jak by to mohli stihnout, předejít nás bez povšimnutí a již se vracet! Myšlenky mi ukončuje výstřel. Hovno horští, jsou to nepřátelé oděni v bílém, stejně jako my. Již narazili na naše kamarády na pravém křídle našeho družstva. Kdo, je kdo, je vysvětleno a teď pro nás začíná nesmyslný boj ve vánici. Malá skupinka to na nás zkouší, netuší naše počty. Ve zmatečném boji je odražena. Posíláme krátkou dávku za mizejícími siluetami v bílé tmě. Oddech střídá pocit zoufalství. Dvěma kamarádům již není pomoci stejně jako třem nepřátelským vojákům. Sedíme zapadaní sněhem a vyčkáváme. Další střelba u prvního družstva, vlevo od nás. Vypadá to, že oficíři měli na obou stranách stejný nápad. Konečně přichází rozkaz, aby se naše oslabené družstvo stáhnulo na výhodnější pozici. Střelba zesiluje a my nejsme schopní odtáhnout naše padlé kamarády, protože sami máme v záplavě sněhu dost problémů. Zaujímáme postavení a sledujeme pekelné představení. Za mračny sněhu sledujeme záblesky, slyšíme tlumený křik povelů a bolesti, až nám v žilách tuhne krev. Zbytek naší čety se stahuje a z nás se stává hrot naší provizorní obrany. Hrot, který brzy bodne. Albrecht rychle chystá pásy ke kulometu a celé okolí rázem utichlo. Naivně si myslíme, že to nepřítel vzdal a počká na ráno, nebo až se umoudří počasí. Opět jsme se mýlili. Možná si nelízal rány, jen si předal informace, přeskupil se a zkusí to opět vpřed. Osobně očekávám, že to zkusí pár jednotlivců malým remízkem mezi poli před námi, kudy se stáhli naši kamarádi. Opět se mýlím. V prudce poletujícím sněhu vidíme, jak se objevují siluety. Jedna po druhé, jako by rostli ze země. My jsme zde v pěti. Jich vidím už nejméně přes dvacet. Přímo proti nám, vpravo i vlevo. Máme tak zmrzlé ruce, že nás už nechtějí poslouchat. Šeptám na Waltra, velitele družstva, že je už čas spustit koncert. Neslyší, nebo nechce. Mluvím na něj už na hlas a stále nic, když v tom natahuje pušku a kýve hlavou. Spadl mi kámen ze srdce, bolestivě mačkám spoušť a kulomet vyplivne tisíce jisker. Nepřítel křičí, siluety mizí, jedna po druhé, vypadá to nadějně, když se ozve prázdné cvaknutí kovu. Kulometu se počasí nelíbí o nic víc než nám. Led a sníh, ačkoli jsou jen vodou v pevném skupenství, nám činí značné komplikace. Otvírám víko, čistím a přebíjím. Střely odhazují sníh kolem nás a sviští ve vichřici nad našimi hlavami. Waltr i Albrecht na mě hledí, abych sebou pohnul, a táží se, jestli už máme zmizet, což mě ještě více znervózňuje. Nabito, zavřeno a opět pálíme. Bedýnka s náboji je prázdná, plýtval jsem, uznávám. Na sněhem pokrytém poli přibily bílé hromádky a opět se roztahuje nepříjemné ticho. Nepřítel se stáhl. Balíme se a stahujeme se i my. Dnes už to stačilo. Cestou zpět nedaleko potkáváme první postavení našich maďarských kolegů. Jsou zmrzlí, i když nám je jasné, že brzo jim tu bude značně teplo.
Leutnant Diestl – zkušený velitel naší roty při pozorování předpolí
Fotografie: Marek Meško
Vesnička, jejíž jméno si nechci pamatovat, nám umožnila odpočinek v suchu. Dokonce se našlo i trochu tepla. Za svítání opět na pozice na naší bezejmennou kótu. Odhady se nemýlily a tak je nám nepřítel na dosah již od samého rána. Zkouší to na kamarády vpředu a je přivítán dělostřelectvem. Bohužel je právě dělostřelectvo silnější stranou nepřítele a tak nás drží mimo hlavní postavení až do samotné zteče na „náš“ kopec. Palba utichla a my vyrazili vpřed do prudkého kopce. V půlce cesty nás překvapili lyžaři, kteří se již tlačili na naše neobsazené pozice. Kulomety zahřměly a nepřítel byl odražen. Dobíháme do postavení. Směr palby se kryje s kolegou, past je připravena. Nepřítel se nestahoval moc daleko a hned to zkouší znovu v plné síle. Kurt, kulometčík druhého družstva, nemůže již déle čekat a zahájí palbu. I hned je vyhodnocen a zaměřen nepřátelskými minomety, které jeho pozici opakovaně přerývají. Útěkem se zachránili na poslední chvíli a nepřítel již dotírá i na nás.
Nepraktická střelba v leže v hlubokém sněhu při odražení nepřátelského průzkumu na lyžích…
Fotografie: Boris Dimov
Mám ideální výhled, krátkými dávkami kosím jednoho nepřítele po druhém, ale když dopadne první granát před náš okop, pochopíme. Ihned se dekujeme a v záplavě střepin prcháme stejně jako zbytek osazenstva bezejmenné kóty. Zanecháváme za sebou naše děla, padlé kamarády i koně. Opustili jsme i koně a to máme jednoho ve znaku naší divize, jak příznačné. Obsazujeme další obranné postavení. Toto je poslední před vesničkou. Protiútok, tak zní další rozkaz. A pak ještě pětkrát. Celá rota zkouší nepřítele vyhnat, ale marně. Palba se přesunula na jih od nás. Sám nepřítel si asi potřebuje odpočinout, přeskupit se a již to další jeho jednotky zkouší jinde.
Má promrzlá maličkost po celodenním boji s nepřítelem. Na fotografii s klečícím velitelem družstva a jeho zástupcem v pozadí
Fotografie: Boris Dimov
Neklidný večer a noc narušují kamarádi, jenž musí opět na průzkum na opuštěný kopec. Modlíme se za ně, jsme šťastní, že tam nemusíme my a jdeme si odpočinout do vesnice. Nad ránem vstáváme a jdeme opět přimrznout k zemi do našich postavení. Průzkum byl úspěšný a i přes přestřelku dokonce dovedl i zajatce. Další novinkou je absence poloviny Maďarů, kteří dezertovali. Snad si u nepřítele ti zrádci užijí svoje. Celý úsvit čekáme. Ticho, nepřítel nikde, což je podezřelé. Kolem osmé vyráží mezi mraky i slunce. Tolik očekávané paprsky nás zahřívají nejen na těle, ale i na duši. Snad se nepřítel vyčerpal a bude to zkoušet jinudy. Nebude. Na bezejmenné kótě se na samém vrchu objevují hlavy nepřátel, které sledují naše pozice.
Improvizovaná postavení v závěji, která nám poskytla krásný výhled, ale jen minimální ochranu proti nepřátelské palbě
Fotografie: Marek Meško
Výhoda převýšení již nehraje s námi. Nejdřív to zkouší menší oddíl údolím, ale kosí ho naše přesná palba. Čekáme masivní dělostřelbu, ale nic extra se neděje až do chvíle, kdy se začnou nepřátelé na horizontu množit. Pomalu se ve sněhu sešikují do rojnic a vyráží vpřed. Necháme je trochu sejít z kopce, abychom nebyli neuctiví, a pak to spustíme. Nenávist se mísí s lítostí, když vidíme, jak se snaží zoufale pohybovat v záplavách sněhu. Desítky nepřátel jsou pobity. Myslíme na vítězství, když se na horizontu setmí, zahřmí a země kolem nás se začne otřásat dobře mířenou palbou dělostřelectva.
Urputný boj se chýlí ke konci. Zraněný velitel i jeho spojka, kamarád Josef, nemají šanci na únik
Fotografie: Marek Meško
Hoši v beranicích, s československým znakem na čele, jsou již jen pár desítek metrů od nás, pod kulometem doutná kupa vystřílených nábojnic a veškerá munice je spotřebována. Bereme nohy na ramena a mizíme. Cestou srze křovisko vidím jak velitel naší roty, poručík Diestl, stojí s rukami nad hlavou a zakrvácenou nohou, proti přicházejícím nepřátelům na okraji svého postavení. Střelba utichá, my dobíháme ke vsi a musíme konstatovat, že nás není ani polovina. Střelba opět zesiluje a za vesnicí dopadají první dělostřelecké granáty znemožňující snadný ústup. Prcháme, co nám síly stačí a necháváme tuto otevřenou bránu pekel za sebou. Příští zastávka, Leutschau…
/Jürgen/
Oficiální plakát k akci s programem