Začátek května pro nás tento rok znamenal jedinou možnou veřejnou akci, která mohla přes přísně pandemické omezení proběhnout. Spolek Acaballado ve dnech 5 – 9. Května 2021 připravil audiovizuální projekt Svoboda přijela na koních – krvavé jaro 1945, u jehož provedení náš klub výrazně pomáhal. Jak již bývá zvykem u akcí, na kterých se podílíme, vzali jsme si na starost německou stranu. Akce původně koncipovaná pro jen pro několik účastníků nakonec díky audiovizuálnímu pojetí mohla pojmout na čtyřicet účastníků z obou stran. To pro nás znamenalo pouhých dvacet účastníků na německé straně, což umožňovalo oslovení mnohem menšího počtu klubů, než bychom si samozřejmě přáli. Kromě lidí samotných, jsme ještě zapojili nákladní automobil Praga RN našeho člena Albrechta a Kübelwagen Pavla Kmocha z KVH Gardekorps. Sovětská strana disponovala 11 kozáky na koních, nákladním automobilem Dodge a řadovou pěchotou.
Přípravy probíhaly několik týdnu předem, kdy se neustále formoval celkový koncept. Vše bylo přizpůsobeno limitům a nutnosti ustájení koní, kteří byli dominantou akce. Stejně tak se ladila i cesta ústupu a místa jednotlivých střetnutí. Naším cílem a hlavní ideí bylo složení čety, která by disponovala třemi pěchotními družstvy se třemi kulomety MG42. Dalším faktorem bylo, že přibližnou trasu jsem znal pouze já, jako organizátor a velitel třetího družstva. Všichni velitelé a řidiči disponovali mapami, které byly zhotoveny přesně dle německého vzoru. Jediným rozdílem bylo, že obsahovaly aktuální data. Tuto velmi užitečnou pomůcku, která zvyšovala autentičnost akce, pro nás připravili kamarádi z KVH Schwarzach. Tento klub má základnu v Brně, tématem bojů o jižní Moravu se zabývá mnoho let a tak jsme kolegy požádali i o výběr jednotky, kterou budeme představovat.
Tak bylo rozhodnuto, že se budeme prezentovat muže z 271. divize lidových granátníků, která se na jižní Moravě intenzivně účastnila těžkých obranných bojů.
Začátek akce, byl stanoven do Hrušek u Břeclavi, kde jsme se dočkali velice milého přijetí. Večer proběhla porada ve vinném sklípku, kde byly rozdány mapy a jednotliví velitelé se seznámili s trasou a časovým harmonogramem. Část mužstva fasovala novou výstroj a zabydlela se v táboře. Večerka byla stanovena na 23:00, protože brzy ráno vycházela první část lidových granátníků na pozice.
Po budíčku a snídani vyrazilo první a druhé družstvo na pěší přesun směrem na Moravský Žižkov, kdy cestou měli vytvořit první obranné postavení. Třetí družstvo zajišťovalo zadní voj a přibližně po hodině se přesunulo za zbytkem jednotky s technikou a převzalo pozici týlové zálohy. Nepřítel na sebe nenechal dlouho čekat a sovětský průzkum byl našimi kulomety rozprášen již chvíli po příjezdu techniky se třetím družstvem. Střet měl být pouze zpomalením nepřátelského postupu a tak jsme po půl hodině vyklidili pozice, stáhli se do vsi a pokračovali na Velké Bílovice. Severně od obce jsme opět vytvořili obranné postavení nedaleko kóty 237. Tentokrát byla naše past skutečně smrtelnou. Vrch, ze kterého se měl nepřítel přiblížit, jsme pokryli křížovou palbou našich kulometů, stejně jako údolí pod námi. Tím se klikatila úzká cesta, která byla další možnou trasou postupu nepřítele. Tato idea se nám po přibližné hodině čekání a příprav potvrdila, protože nepřátelské čelní oddíly skutečně zvolil cestu údolím a to se jim stalo osudným. Průzkum jsme nechali dojet na několik desítek metrů a spustili mohutnou palbu ze všech zbraní, která trvala jen pár vteřin. Po tomto nastřelení přišly na řadu další oddíly sovětů. Přibližně hodinu jsme odráželi pokusy kozáků o dobytí našich pozic a následně se se ztrátami stáhli z boje.
Náš rychlý ústup vedl severozápadně do Bořetic, kde jsme si odpočinuli a občerstvili se ve vinném sklepě. Ten byl v průběhu války hojně navštěvován nejen příslušníky německé branné moci, ale i slavnými osobnostmi, jak nás upozornila jeho majitelka. I když jsme se zde cítili velmi dobře, tak času nebylo nazbyt a museli jsme se dat opět na přesun. Z Bořetic jsme se potřebovali dostat na sever, směrem na Klobouky u Brna, kam jsme dojeli úzkými cestami přes Němčičky, Boleradice a Morkůvky. Na místě proběhla porada, sesednutí a odchod do dalšího opěrného bodu, který na nás čekal. Ten byl vzdálen asi tři kilometry a nacházel se severně od obce na kótě 291 mezi vinicemi. První a třetí družstvo tvořila křídla a druhé bylo umístěno v jediném možném průchodu, kudy mohl nepřítel prorazit na Velké Hostěrádky. Jako velitel třetího družstva jsem se vydal na průzkum s terénním vozidlem Kübelwagen a po půl hodině mohl jako první spatřit rozvinutou jednotku kozáků mířící našim směrem. Okamžitě jsem se stáhl ke svému družstvu, které mělo tou dobou už na mušce předsunutý průzkum. Do pár vteřin od mého příchodu zazněl kulomet, který ihned zahnal slídivé sovětské průzkumníky. Následoval čelní útok kozáků, před kterým jsme se museli urychlené stáhnout do skrytu lesa. Tím se jim částečně otevřela cesta a tak tryskem vyrazili směrem do našeho týlu. Tam je ovšem čekalo nemilé překvapení v podobě našeho druhého družstva, které je palbou z bezprostřední blízkosti smetlo z povrchu zemského.
Naše malé vítězství mezi vinnou révou znamenalo zlepšení morálky, kterou nám neustálé útoky kozáků značně oslabily. Bylo jasné, že po úspěchu nepřítel na naše nestabilní pozice zaměří mnohem větší silou a tak došel další povel k ústupu na další linii obrany. Naši další pozici byl les severně od Velkých Hostěrádek. Tam jsme nalezli úkryt pro přenocování nedaleko rybníku. Granátníci padali únavou a příjemným uvolněním, o které se postaraly zásoby vína, které si vezli jako trofej z vinných sklepů. Zdálo se, že si dal nepřítel pro dnešní den pokoj, ale o půlnoci se k nám opět vkradla smrt. Tentokrát v podobě sovětských rozvědčíků, kteří si za cíl vybrali muže dřímající v zázemí. Poplach přišel pozdě a tak jsme opět museli připsat ztráty.
Dalšího dne, jsme od úsvitu budovali obranné postavení. Každý granátník si kopal okop a čekali jsme útok nepřítele. Ten přišel po několika hodinách. Znenadání se na nás vrhl nepřítel z našeho týlu. Opěrný bod byl chystán i pro tuto možnost, ale výhled jednotlivých kulometů nebyl pro palbu vzad ideální a tak nepřítel nutil k ústupu jedno družstvo za druhým. Tentokrát na nás utočila i pěchota, kterou jsme zasypávali ničivou palbou, ale přesila a možnosti protivníka byly opět nad naše síly. V okopech zůstalo mnoho pobitých druhů.
Čekal nás další ústup opět severním směrem nad Milešovice. Tam jsme sesedli a vydali se budovat pozice ve směru na Slavkov u Brna. Sovětské jednotky byly v závěrečné fázi útoku na Brno a tak jsme čekali, že našim směrem bude trochu klidněji. Omyl byl pravdou a opět jsme byli dohnáni nepřítelem. Tentokrát mezi poli, kde se dalo jen s obtížemi bránit hordám nepřítele. Naše kulomety opět plnily svou funkci na výbornou. Kosili nepřátelské vlny, ale i tak jsme opět utržili ztráty. Sám jsem na tomto bezejmenném místě málem padl, když jsem na poslední chvíli samopalem eliminoval kozáka, který ke mně jel tryskem s napřaženou šavlí ruce.
Otřesení jsme přošli mezi opěrnými body sousedních jednotek a ocitli se v relativním bezpečí Slavkova u Brna. Když jsme pochodovali městem, tak nás místní obyvatelé, vykukující z krytů a dveří svých příbytků, přivítali nelibými pohledy. Usídlili jsme se u zámku, kde jsme postavili tábor. Čekal nás odpočinek a následně nové rozkazy.
Novým úkolem bylo doplnit obranu Mohyly míru. Monumentální stavby, jež se tyčí nad slavným slavkovským bojištěm. Pomník, pod kterým odpočívají mnozí nešťastníci, se tak stal dělostřeleckou pozorovatelnou a celý vrch opěrným bodem. Bojiště tří císařů se po 140 letech stalo místem, kde se měla opět prolévat krev znepřátelených stran. Směr, který jsme měli bránit, byl situován východně na Křenovice.
Opět jsme spoléhali na léčku naší křížové palby, kterou jsme nachystali na svahu pod mohylou. Do té se chytil nepřátelský cyklistický průzkum, který byl za vysokých zrát odražen. Bohužel nás tou dobou již obcházel nepřítel, který prorazil na křídle. Granátníci padali jeden po druhém. Byli jsme v bezvýchodné situaci a vše dovršili kozáci, kteří byli nejdřív rozprášeni našimi zbraněmi, ale teď se opět chopili iniciativy a dokonali dílo zkázy. Poslední zásobník samopalu jsem vyprázdnil do dvou sovětů, kteří se dostali na deset metrů od mé pozice. Další mě svou palbou srazil k zemi vedle padlých kamarádů od kulometu. Tím pro mě skončila bitva o jižní Morovu.
Tato akce trvala pouhých pět dní. Oproti tomu těžké boje Bratislavanko-brněnské operace mezi Lanžhotem a Brnem trvaly celý jeden měsíc. Jednu vesnici za druhou pohlcovalo bitevní pole a hřbitovy se plnily vojáky obou stran, civilisty i koňmi. Ti všichni se konce války nedočkali a my jsme rádi, že i díky podobným projektům nebudou zapomenuti.
Za možnost realizovat tuto akci v konceptu, který náš klub pomohl nastavit, ještě jednou děkujeme hlavnímu organizátorovi Ivanovi Vystrčilovi a klubu Acaballado, kteří akci dokázali i v této těžké době akci realizovat. Dále pak mnohokrát děkujeme všem kamarádům z KVH Ostwind, KVH Gardekorps Praha z.s., KVH Schwarzach a KVH Sturmtruppen, kteří se spolu s námi vžili do rolí těžce zkoušených lidových granátníků, kteří se museli bít do hořkého konce i přesto to, že už neměli pro co bojovat. Stejně tak díky našim statečným protivníkům.
Úvodní fotografie: Ivo Ryšavý (od kterého plánujeme i menší galerii k této akci)
Další fotografie: Pavel Kmoch, klubový fond a Akce Acaballado
/Jürgen/
