Tři nositelé Rytířského kříže z řad Estonců – zleva Rebane, Nugiseks a Riipalu. Z nositelů tohoto vyznamenání schází Paul Maitla, který byl tou dobou stále na doléčení v lazaretu.
V dalším z našich tématických článků si přiblížíme osudy pěti estonských mužů, kteří díky svým činům dosáhli na nejvyšší vojenská vyznamenání Třetí říše.
Alfons Rebane
Celým jménem Alfons Vilhelm Robert Rebane. Narodil se 24. června 1908 v příhraničním městě Valga na estonsko-lotyšské hranici. V červnu roku 1926 odmaturoval na gymnáziu v Narvě a nastoupil na vojenskou akademii. Po jejím absolvování byl v hodnosti Noorem-leitnant (poručík) zařazen k 1. pluku obrněných vlaků. Po okupaci Estonska Sovětským svazem v roce 1940 se podílel na protisovětské odbojové činnosti. Po vstupu německých vojsk na estonské území podnikal se skupinou Lesních bratří diverzní akce i ozbrojené střety proti Sovětům, a následně se připojil k postupujícím jednotkám Infanterie Regiment 151 ze sestavu 61. Infanterie Division, pro který prováděl průzkumnou činnost. Dne 1. září 1941 vstoupil v hodnosti Oberleutnant (nadporučík) do Němci vytvořeného Estnische Sicherungs-Abteilung 184, jako velitel 15. Kompanie (roty). V roce 1942 byl z tohoto oddílu vytvořen prapor – Ost Bataillon 658, kterému Rebane velel. V lednu 1944 uskutečnila Rudá armáda ofenzívu v prostoru Krasnogvardějska a 16. ledna dostal Rebane rozkaz ustoupit z Volchova do Novgorodu. Prapor zaujal obranné postavení při železniční trati u obce Vaškov. Dne 22. ledna zahájila sovětská divize útok na estonská postavení, který se především díky soustředěné dělostřelecké palbě podařilo úspěšně odrazit. Rudá armáda během této akce přišla o 3000 mužů a dne 23. února byl major Rebane, jako první Estonec, vyznamenán jedním z nejvyšších vyznamenání Třetí říše Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes – Rytířským křížem Železného kříže. Dne 20. dubna 1944 dochází k reorganizaci a z Ostbataillon 658 se stal II Bataillon, Regiment 47 (II. prapor 47. pluku), v sestavě estonské 20. divize SS. Rebane byl proti své vůli včleněn do Waffen SS jako Waffen-Sturmbannführer (major) a nadále velel tomuto praporu. Díky tomu, že se vyznačoval vynikajícími taktickými dovednostmi, si držel značné renomé nejen u svých estonských kolegů. Po evakuaci z Estonska došlo k další reorganizaci divize ve výcvikovém prostoru Neuhammer a Rebane se stal velitelem Regiment 46 (46. pluku). V dubnu 1945 byl povýšen na Waffen-Standartenführera a vyznamenán Rytířským křížem s dubovými ratolestmi za mimořádnou statečnost v boji, ale k fyzickému předání již z důvodu konce války nedošlo a Rebane se o tomto povýšení a vyznamenání dozvěděl až o 30 let později, rok před svou smrtí. Po válce žil od roku 1947 v Anglii, kde mimo jiné spolupracoval s britskou tajnou službou MI6. Od roku 1961 pobýval v Německu, kde 8. března 1976 v Augsburgu zemřel. Jeho ostatky se do vlasti vrátily v roce 1999, kde byly pohřbeny za velké účasti Estonců.
Vlevo nahoře je Rebane v předválečné estonské uniformě. Vpravo nahoře pak v první polovině roku 1944 již ve stavu 20. divize zbraní SS. Zcela dole pak na nekvalitní fotografii stojí Rebane uprostřed nedlouho po dekorování RK v únoru 1944.
Paul Maitla
Narozen jako Paul Mathiesen 27 března 1913 v obci Kärkna – okres Tartu. Paul byl nejmladším ze tří sourozenců, jeho bratr padl ve válce za nezávislost a sestra zemřela pár let po konci druhé světové války. V roce 1934 odmaturoval v Tartu a nechal si změnit jméno na Maitla. V září téhož roku nastoupil na Estonskou vojenskou akademii, kde absolvoval ženijní výcvik. Poté byl zařazen k 3. Üksikusse jalaväepataljoni (3. pěší prapor) ve městě Valga. V roce 1939, na den nezávislosti, byl povýšen do hodnosti Lipnik (poručík). Mezi lety 1939 a 1940 byl instruktorem obrany na středních školách v Tartu. Po sovětské okupaci v roce 1940 byl začleněn do Rudé armády, kde sloužil až do svého zajetí Němci v červenci 1941. Do listopadu téhož roku byl Němci internován a po propuštění ihned vstupuje do Estnische Polizei-Bataillon 37 (37. Policejního praporu), který měl za úkol ostrahu německých letišť. Na podzim roku 1942 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a v říjnu pak vstoupil do Estonské legie. Prodělává německý důstojnický kurz v SS-Junkerschule v Bad Tölzu a stává se velitelem 3. Kompanie I Bataillon Regiment 45 (3. roty 1. praporu 45. pluku) zbraní SS. Od dubna 1943 se brigáda účastnila bojů u města Nevel, kde 8. prosince obdržel Železný kříž druhé třídy za statečnost během bojů. Maitla byl povýšen do hodnosti Waffen-Hauptsturmführer a od dubna 1944 velel 1. praporu 45. pluku v nově zformované estonské 20. divizi. Ve stejném roce se jeho praporu podařilo zadržet sovětský útok u Auvere, za což obdržel Železný kříž první třídy. Dne 29. července vedl protiútok na Tannebergské linii, kde se mu podařilo znovu dobýt důležitou kótu na Modrých výšinách – tzv. Grenadierimägi (kopec granátníků). Za tuto akci obdržel 23. srpna Rytířský kříž. V srpnu 1944 byl Maitla kvůli svému zdravotnímu stavu hospitalizován v Tartu. V srpnu byl převelen ke Kampfgruppe Vent, která vedla ústupové boje kolem Tartu v srpnu a září 1944. Zde byl raněn a převezen do lazaretu v Tartu odkud byl 27. srpna 1944 přemístěn do německého Bregenzu. Po zotavení se vrátil zpět k 45. pluku, kterému velel. V noci na 24. února 1945, na výročí vzniku Estonské republiky, provedl skvěle připravený útok na nepřítele. Skupinka 25 dobrovolníků vybavená útočnými puškami a ručními granáty dobyla vesnici Schedlau u Falkenbergu (20 km od města Oppeln). Zničila zde prapor ruské pěchoty a to za cenu pouze dvou zraněných mužů. Dne 20. dubna 1945 byl povýšen do hodnosti Waffen-Sturmbannführer. Při pokusu o dosáhnutí amerických linií byl 10. května 1945 společně s příslušníky štábu svého pluku zadržen v Nymburce a následně popraven. Popravu nařídil ppor. v záloze Stehlík, který tak učinil ze msty za smrt svého švagra Emila Schreuera, kterého 6. května na příkaz Generalleutnant Kurta Rüdigera, velitele Truppenübungsplatz Milowitz, zastřelili, když byl 5. května zadržen při převozu zbraní.
S manželku Aino (*2. dubna 1921 +19. březen 1994) měli dceru Kai (*12. září 1944), která stále žije v Estonském městě Tallinn. V posledních letech probíhají zatím neúspěšné snahy o lokalizovaní Maitlových ostatků, kterých se účastní i náš klub.
Vlevo nahoře je Maitla v předválečné estonské uniformě. Vpravo nahoře pak v první polovině roku 1944 (Rytířský kříž byl na fotografii evidentně doplněn). Zcela dole pak stojí Maitla vlevo – fotografie pochází z frontového nasazení v průběhu roku 1943.
Harald Riipalu
Narozen 13. února 1912 nedaleko Petrohradu v carském Rusku, kde v té době rodina žila. Na začátku první světové války se celá rodina přestěhovala zpět do Estonska. V průběhu studií byl v roce 1932 povolán k vojenské službě, kde podstoupil důstojnický kurz. Po ukončení výcviku vstupuje do zálohy, ale následně je opět povolán. Až do roku 1938 podstupuje hned několik specializačních kurzů. Po sovětské okupaci byl mobilizován do 22. Estonského teritoriálního střeleckého sboru, ze kterého po německé invazi do SSSR zběhl zpátky do Estonska. V roce 1942 vstupuje do Schutzmannschaft Front Bataillon 36 Arensburg, se kterým se účastní proti-partyzánských akcí v Polsku. Od roku 1943 slouží v estonských oddílech zařazených pod Waffen SS. V roce 1944 byl velitelem I Bataillon od Regiment 45 (1. praporu 45. pluku). Dne 23. srpna 1944 byl vyznamenán Rytířským křížem za bojovou činnost u Tannenbergské linie a v bitvě u Auvere, kde se svým plukem odrazil útok Rudé armády, čímž zabránil obklíčení skupiny armád Narwa. V průběhu evakuace Estonska jej opustil tzv. suchou cestou, která znamenala cestu přes Lotyšsko do Východního Pruska. Ke konci války se Riipalu vyhnul sovětskému zajetí díky dislokaci jeho pluku na reorganizaci v Dánsku, kde byl tou dobou umístěn doplňovací prapor divize. Riipalu umírá v roce 1961 ve Velké Británii.
Zajímavostí k jeho osobě je, že se podílel na realizaci nové podoby národnostního označení uniforem pro estonské příslušníky Waffen-SS. Německé velení vytvořilo na jaře 1944 oficiální národností označení, které mělo u Estonců nahradit runy SS a vlastní neoficiální označení na límci. Ovšem to se Estoncům nelíbilo a raději dál nosili neoficiální verze, které si sami vyráběli. Na žádost Haralda Riipalu byl tak vyroben 2. oficiální model vlastního vizuálního provedení, s jehož podobou neměli Estonci již problém. Více o těchto označení naleznete v našem dalším článku – ZDE.
Vlevo nahoře je Riipalu v předválečné estonské uniformě. Vpravo nahoře pak 23.8.1944 při své dekoraci RK. Zcela dole pak stojí Rebane v Dánsku v roce 1945.
Harald Nugiseks
Narozen 22. října 1921 v obci Karjaküla do rodiny zemědělců. Do estonských dobrovolných oddílů vstoupil v roce 1941 v rámci Ostbataillonu 185. K legii se pak přidal v roce 1943, kdy nastoupil k 46. Regiment (46. pluku). Dne 29. února 1944 vedl 22letý Waffen Unterscharführer útok na pozice Rudé armády, kdy měl se svojí jednotkou zničit předmostí u obce Vopsküla na řece Narvě. Po dvou neúspěšných pokusech ztratila jeho jednotka téměř všechny velitele. Nugiseks převzal velení a změnil taktiku. Pro tento útok dopravil svým mužům pomocí saní velké množství ručních granátů, díky čemuž výrazně zvýšil šanci na úspěch celé akce. To vše pod silnou palbou. Následně se díky tomuto tahu podařilo protivníky vytlačit a postavení obsadit v boji zblízka. Poté, co dorazily další posily, bylo sovětské předmostí zničeno. Sám Nugiseks byl při tomto útoku mnohonásobně raněn a převezen do lazaretu v Turi. Dne 3. dubna za tento boj obdržel Rytířský kříž. Je jediným nositelem tohoto vyznamenání z řad mužstva a poddůstojníků. Po svém vyznamenání byl povýšen do hodnosti Obercharführer, ale ne na dlouhou dobu, protože byl již v srpnu 1944 degradován po tom, co fyzicky napadl německého polního četníka, který se choval hrubě k estonským civilistům. Po evakuaci Estonska byl v Neuhammeru zařazen do důstojnického kurzu, který probíhal v SS-Truppenübungsplatz Böhmen (Neveklov). Velitelem školy, byl neoblíbený Obersturmführer Kompus, který Haraldu Nugiseksovi zakazoval během výcviku nosit Rytířský kříž. To z důvodu, aby jej Kompus nemusel zdravit, protože až od hodnosti Hauptsturmführer (kapitán) nemusel důstojník zdravit podřízeného dekorovaného tímto vyznamenáním. Kurz byl předčasně ukončen vzhledem k fatální situaci nacistického Německa a frekventanti byli odesláni ke svým jednotkám v původních hodnostech. Při pokusu o dosažení spojeneckých linií, padl na českém území do zajetí českých povstalců, ze kterého ovšem třikrát utekl (při posledním útěku jim scházelo k Americké zóně jen do 40 kilometrů). Následně byl předán Sovětům, kteří ho podrobili mnohým výslechům. V listopadu 1946 byl Nugiseks s dalšími Estonci překvapivě převezen do Narvy, odkud byli převezeni do zajateckého tábora Jõhvi. Následně byl propuštěn a pracoval jako lesní dělník. V roce 1947 byl ovšem znovu zatčen, protože se v komunistickém Estonsku zvedla vlna nevole nad tím, že by měl být na svobodě vysoce vyznamenaný příslušník SS, jenž zabil mnoho sovětských vojáků, a který si potřásl rukou se spoustou nejvýše postavených kolaborantů. Následně byl tak odsouzen k 10 letům nucených prací a dalším pěti letům internace na Sibiři. Nugiseksovi rodiče byli deportováni do Ruska v roce 1949. Zde jeho matka zemřela hlady v roce 1951 a otec August tam pak zemřel v roce 1956. Domů do Estonska se Nugiseks vrátil až v roce 1958 a začal zde nový život. Do důchodu pracoval v zemědělství. V devadesátých letech byl rehabilitován, povýšen na kapitána a těšil se velké přízni estonské veřejnosti. Zemřel 2. ledna 2014 v Estonském Pärnu a byl pohřben s vojenskými poctami.
Ze vzpomínek H. Nugiseksa: „…v říjnu 1941 jsem vstoupil do Ostbataillonu Nr. 185. Dne 25. května 1943 jsem se stal členem estonského Legionu SS, a od 31. července do 16. října téhož roku jsem se zúčastnil školení na poddůstojnické škole v Lauenbergu. Železný kříž druhé třídy jsem obdržel 27. února 1944 a o 10 dní později Železný kříž první třídy. Byl jsem dokonce velmi překvapen, když jsem obdržel Rytířský kříž. Byl jsem tou dobou v nemocnici, když se najednou objevil velitel mé divize Augsberger s množstvím reportérů a pověsil mi vyznamenání kolem krku. Moje povýšení na Waffen-Obercharführer bylo krátkodobé, protože po konfliktu s vojáky z německé vojenské policie, kteří hrubě zacházeli s několika mými krajany, jsem byl v srpnu opět degradován do hodnosti Waffen-Unterscharführer.„
Vlevo nahoře je Nugiseks na začátku roku 1944 v průběhu bojů u Narvy. Vpravo nahoře pak po své dekoraci RK. Zcela dole je zachycen okamžik, kdy byl Nugiseks v lazaretu vyznamenán velitelem divize.
Hando Ruus
(přezdívaný Tou). Narozen 16. května 1917 jako Harald Ferdinand Ruhs v Tallinnu. Ve třicátých letech studoval uměleckoprůmyslovou školu a byl hodnocen jako velmi nadaný. V roce 1938 nastoupil na povinnou vojenskou službu, kde byl po dvou letech povýšen jak na poddůstojníka, tak na důstojnického aspiranta a odešel do zálohy. Během sovětské okupace se vyhýbal odvodu a po ústupu Rudé armády z Estonska vstupuje do strážního praporu. V říjnu 1942 vstupuje do nově vzniklé estonské legie SS a s ním následně i do batalionu Narwa divize Wiking. Účastnil se proti-partyzánských bojů v Bělorusku a později i bojů na frontě, mimo jiné v kotli u Čerkasy. Po začlenění do 20. divize se účastnil bojů u Narvy, kde byl zraněn. V září 1944 byla jeho jednotka rozprášena a vzdala se Sovětům. Byl odsouzen, jako zrádce vlasti a 31. března 1945 popraven příslušníky NKVD v Leningradu. Hando Ruus byl druhým Estoncem, který obdržel Železný kříž I. třídy po bojích ze dne 19. srpna 1943 na Ukrajině a byl jediný estonský držitel Německého kříže ve zlatě, který mu byl udělen v nepřítomnosti 30. prosince 1944, stejně jako hodnost Hauptsturmführer. Po válce byla jeho rodina těžce perzekuována sovětskou okupační správou.
Vlevo a vpravo nahoře je Ruus v průběhu boju v roce 1943/44. Dole pak jeho svatební fotografie z 1. dubna 1944, na které stojí za povšimnutí blůza pro osádky útočných děl doplněna o stuhu Wiking, dokládající službu u této divize.
Připravil: Jiří Pilař / Adam Šolc
Zdroje:
Heino Prunsvelt – Maitla / Rebane / Riipalu
Rindeleht – Facebook
eestileegion.com