Letošní přelom dubna a května pro nás po letech opět znamenal Rückmarsch. Vytouženou, dvakrát zrušenou akci, jsme si letos užívali celý jeden týden. Organizaci na začátku komplikovala dobíhající pandemická omezení a následně zahoření války na Ukrajině. I přes to se akce nakonec uskutečnila, i když v omezenějším rozsahu a my tak mohli 30. dubna vyrazit směr Sušice. Tam jsme se již od Prahy přepravovali na technice pouze se stany a nejnutnějším vybavením. Po příjezdu proběhl poslední uvolněnější večer, kdy jsme měli příležitost nabažit se přátel, které jsme v posledním roce vídali jen velmi sporadicky.
Poslední chvilky v bezpečí.
Rückmarsch
Mé vzpomínky na konec války
Po téměř půl roce v lazaretu a zproštění další služby, jsem věřil v pomyslný návrat do běžného života. Místo toho jsem byl rovnou z lazaretu, kde jsem byl na doléčení, opět povolán. Doplňovací prapor mě odeslal k nejbližší jednotce, kterou byl jeden těžce zdecimovaný regiment granátníků Wehrmachtu. Bojová aktivita začala po vyzbrojení a vystrojení, prvního května, kdy jsme obdrželi informace o tom, že spojenecké jednotky měly překročit pomyslnou předválečnou hranici Československa. Náš tábor se nacházel u obce Unter Stankau, kde byl uschován v lese proti slídivým zrakům nepřátelského leteckého průzkumu. Zabydleli jsme se a dostali trochu času pro secvičení. Mužstvo bylo směsicí zkušených vojáků i nováčků bez jakékoli průpravy všech věkových kategorií. Dle možnosti jsme se sehráli a dali prostor především mladším, nebo těm, kteří znali taktiku ještě z velké války. Jako bývalý poddůstojník zbraní SS jsem byl zařazen coby velitel třetího družstva u první čety. Ta byla vyzbrojena čtyřmi kulomety MG42 a nezbytnými pancéřovými pěstmi. Pro nadcházející rekviem byl mým nástrojem archaický samopal Mp38.
Hned první den jsem byl velmi blízko smrti, a to jsme nepřítele ještě ani nespatřili! Můj drahý kolega, velitel druhého družstva, manipuloval se zbraní tak nešikovně, že mu spadla na zem a následně samovolně vystřelila! Střela mi prosvištěla těsně vedle hlavy a ruku mi popálily zplodiny výstřelu. Jedním slovem… Idiot! Byla to nepříjemná záležitost, i když i to se občas stává a nakonec se vlastně nic vážného nestalo. Z výcviku jsem byl odvolán velitelem čety, jímž byl Feldwebel Heinrich Wiegrewe. Ten mi sdělil, ať si vyberu tři muže, se kterými pojedeme na průzkum jedné vzdálené křižovatky. K úkolu jsem obdržel řidiče s vozidlem Kübelwagen. Společnost nám dělal druhý vůz stejného typu, který vyslali „mí bývalí druzi“ ze sousední jednotky zbraní SS. Po asi půlhodině cesty jsme dojeli do svěřeného sektoru. Automobily jsme zanechali na kraji malé vsi a šli po cestě asi sto metrů pěšky. K mému velkému překvapení jsem v údolí mezi stromy zahlédl bílou hvězdu! Při bližším zkoumání mi došlo, že je tam trochu nešikovně schovaný terénní vůz Willys. Následně jsem si všiml i číhajících postav. Odplazil jsem se ze své pozorovatelny a chtěl jít k veliteli vozu SS, který šel zkontrolovat výhled z druhé strany cesty. K mému šoku jsem si všiml, jak v pozadí stojí můj řidič s rukama nad hlavou a míří na něj Američan, který ho zároveň odzbrojil. Ten se po chvíli otočil a vyrazil našim směrem. Skryl jsem se v křoví a čekal. V bubíncích mi tepalo a nervózně jsem sevřel samopal. Na deset kroků jsem vyskočil já, i zbytek posádky mého vozu, který mě doprovázel, z krytů. Samopal namířený na jeho zmatený obličej. Zbledl a nelibě nám vydal svou zbraň. Nechal jsem ho s chlapci a konečně se doplazil na poradu ke kolegovi od zbraní SS, který teď sledoval náš týl. Ten se, dle jeho slov, hemžil Američany a je zázrak, že jsme se sem dostali. Zázrak, nebo to byla lest? Sešel z kopečku, naskočil do vozu, a odjel směrem ke skrytým Američanům se slovy, že to zkusí projet. Nevěřícně jsem zůstal stát a zíral do prachu, který zvířil jeho Kübelwagen. Vyběhl jsem zpět za svými a zjistil, že mají dalšího zajatce! První zajatec prý neustále zíral na nedaleký lesík, tak lstí vylákali i je jeho dalšího obyvatele. Pomyslným hřebíčkem do rakve mých nervů bylo zjištění, že s námi zůstal jeden esesman! Ten idiot odjel jen ve třech. Jedním slovem panika! I kdybychom měli ústupovou cestu, tak v sedmi lidech se do vozu neposkládáme. Co teď? Posbíral jsem poslední zbytky odvahy, které mi zbyly, sedl do vozu a jen s řidičem se vydal směrem k maskované silniční uzávěře. Vysmáti Američané na nás vyskočili z úkrytu a zaplavili nás spoustou cizích slov. Prudce jsem vystoupil, a když mi chtěli vzít samopal, tak jsem ukročil zpět a začal na ně mluvit. Německy nikdo nerozuměl, tak jsem mluvil heslovitě a co nejjednodušeji. Vcelku rychle jsme si začali rozumět. Oni mě chtěli odzbrojit a poslat na další kontrolní místo a následně do zajetí. Já krkolomně vysvětlil, že mám zajatce a že je vyměním za volný průjezd. Z této informace byli dosti šokovaní a ihned je chtěli vidět. Byl jsem neústupný a oni pochopili, že mám skutečné eso v rukávu. Souhlasil jsem, že k nim vezmu dva jejich muže s ochranou dalšího kulometného vozu Willys v zádech. S pochybami jsem doufal, že mají chlapci ze zámoří více vojenské cti, než kolik jsem jí potkal u protivníků v Rusku a Francii za poslední léta. Po příjezdu zpět jsem viděl paniku v očích mých kamarádů. Myslím, že v té situaci byl zmatený i všemohoucí, jenž na nás shlížel z oblak! Měl jsem, ale jasný cíl! Zajatcům jsme vrátili zbraně a propustili jsme je. Ihned jsme pochopili, že jedním z nich byl samotný velitel uzávěry, který byl na předsunuté pozorovatelně. Po krátké domluvě nás Američané skutečně propustili a kladli nám na důraz, abychom se chovali klidně, že je konec války… Hovno! Cítíme ve vzduchu další problémy. Na jednom z vozidel vidíme amerického vojáka, který se snaží s někým spojit vysílačkou. Evidentně neúspěšně. Nasedáme, stísněně v pěti a mizíme v oblaku prachu stejně jako předtím ten šílený Unterscharführer. Oproti tomu Američané se teď tváří asi podobně, jako já, když předtím odjížděl on. Svět je zase na chvilku v rovnováze. Oproti mé obavě překvapivě nikoho nepotkáváme. Na začátku liduprázdné vesnice vidíme spoustu stop v poli. Jedeme obezřetně dál, když v tom vidíme, jak na nás mává žena za plotem menšího stavení. Zastavujeme a ptáme se na kolegy od zbraní SS. Přitakává, ale nechápavě kroutí hlavou a vypráví, že to bylo jak v nějakém filmu, či grotesce. Do vesnice se šíleně rychle přiřítilo stejné vozidlo, jaké máme my a za ním že jela jiná asi zelená, ze kterých vojáci divoce křičeli cizí řečí. To malé žluté prý udělalo rychlou otočku kolem kaple na návsi a vypálilo z vesnice v oblaku prachu úzkou uličkou mezi domy. Pronásledovatelé se pokusili o stejný manévr, ale nepovedl se jim, a tak za klení, po tom co museli zastavit, couvat a opět vyrazit, vyjela obě jejich vozidla dál po hlavní silnici, takže jiným směrem. Poděkovali jsme a následovali jsme trasu esesmanů. Po pár kilometrech jsme opět najeli na zpáteční silnici do vnitrozemí a neustále se přesvědčovali, že nejsme sledováni. Po pěti kilometrech jsme uviděli odstavený Kübelwagen a Unterscharführera, jenž na nás mával. Vyjel jsem na něj, co to mělo znamenat? On mi řekl, že po odzbrojení na ně skutečně čekala další uzávěra, tentokrát britská. K jejímu neštěstí jel řidič jako smyslu zbavený a než stihli cestu přehradit, tak projeli. Následně Angličané skočili do dvou vozidel, na motocykl a začala honička, která skončila již tak, jak nám nastínila žena ve vsi. Navíc provezli dost zbraní, takže přišli jen o pistoli a jednu pušku. Musel jsem se začít smát. Měli jsme víc štěstí než rozumu, ale dostali jsme se z toho! Tušil jsem, že nás velitel bojové skupiny Leutnant Karl příliš nepochválí, ale opak byl pravdou. Byl rád, že jsme zpět a všichni. Taky si mohl udělat obrázek o jednotkách, proti kterým asi stojíme. Bylo jasné, že nemají téměř žádnou těžkou výzbroj, a že půjde o spojenecký průzkum, který spíše potřebuje zajatce, aby si udělal obrázek o tom, jak jsou na tom jednotky v Böhmerwaldu. Odpoledne odpočíváme v táboře, následně jdeme na průzkum nedalekého kopce, když v tom slyšíme výstřely od tábora. Úprk zpět a zjištění situace. Nepřítel z řad britských SAS nás přeci jen vypátral. Jsme si jistí, že nás nesledovali, tak jak?! Rychle se setmělo a celou noc byly drženy dvojité hlídky.
Oběd a chvilky odpočinku před začátkem samotných bojových akcí.
Kamarádi z oddílu zbraní SS, který nám v posledních dnech války asistoval.
Granátníci prvního družstva se vydávají do boje.
Druhý den „na frontě“ jsme za úsvitu sbalili tábor, vyfasovali stravu na celý den a vyrazili k místu, které jsme předešlý den prozkoumali. První jela vozidla oddílu zbraní SS a my asi o dvacet minut později. Než jsme dojeli, tak nám již střelba signalizovala, že nepřítel neustoupil a esesmani se jej snaží vytlačit, což se jim po chvilce podařilo. Oddíl SS pokračoval v pronásledování ustoupivšího nepřítele a my zaujali obranu. Celý prostor byl rozdělen na sektory. Můj byl na vyvýšenině, kde předešlého dne neúspěšně číhal velitel Američanů. Adam, můj Richtschütze – střelec kulometu MG42, měl celou oblast jako na dlani. Asi hodinu jsme rozjímali na jarním slunci, které začínalo mít skutečnou sílu. K naší případné ústupové trase jsme to měli nejblíže, což jsem ocenil, protože se mi začala ozývat stará zranění z války a já sotva lezl. Hluk střelby oddílu SS se již neozýval, když v tom zarachotil kulomet, který byl spolu s velitelem čety na hrotu směru, odkud jsme očekávali příchod nepřítele. Američané měli celý prostor evidentně dobře zmapovaný, protože dle očekávání nás objeli a chtěli podpořit vlastní jednotky z druhé strany a vzít nás do kleští. Vozidlo velitele se stáhlo v dešti střel a my čekali, jakou zvolí nepřítel taktiku. Zvolil sebevraždu. Asi si myslel, že to byla jen malá skupina, která ho měla zdržet. Omyl! Zbývající tři družstva utvořila půlkruh, do kterého nepřítel pošetile nastoupil. Druhé družstvo spustilo palbu na 20 metrů a zkosilo předsunutou hlídku. Další část Američanů se roztáhla proti nim i prvnímu družstvu, které se již také zapojilo, do střeleckých řetězů. To byla chvíle pro nás. Byli jsme k nepříteli kolmo a měli ho po rozvinutí jak na dlani. Kulomet polykal pás za pásem. Když Adam nenadále přestal střílet, zakřičel jsem na něj, proč nepálí? Suše řekl, že není na koho. Pole bylo plné mrtvých a naříkajících. Zbytek nepřátel se stáhl a na naši pozici začalo dopadat velké množství střel velkorážových kulometů. První dvě družstva naší čety se stáhla pod kouřovou clonou k technice. Bylo otázkou času, kdy nás nepřítel zasype dělostřeleckou palbou, anebo bombami z letadel. Stáhli jsme se a nechali je, aby se postarali o své raněné a mrtvé. Dnes už mají určitě dost.
Následovala cesta do vzdálené obce Mnichov. Místo pivnic jsme zde našli, prázdnou náves a mezi lesy i útulné místo pro náš nový tábor. Najedli jsme se, vyčistili zbraně a výstroj a odpočívali. Na noc dostali moji hoši hlídky a první dvě družstva se vydala na vzdálený průzkum.
Pečlivě maskovaný zástupce velitele družstva Peter.
Granátníci se chystají k boji, kdežto Američané mezitím míří přímo do léčky.
V noci nás vzbudil rachot výstroje, ale žádný poplach. To se vracejí první dvě družstva, snad beze ztrát. Ráno třetího dne se o tom přesvědčujeme a na nástupu se dozvídáme, že jejich cílem bylo zjistit aktivitu na nepříliš vzdáleném mostě. Chudáci se k mostu prodírali bažinami, brodili potokem a následně se ještě ve tmě málem vzájemně postříleli. Most byl ovšem skutečně obsazen Američany. Průzkumníci vypadají zničeně, a tak je další rozkaz příliš nepotěšil. Náš dnešní cíl je opět tento most. Máme ho dobýt a držet, dokud to bude možné. Pokud bude tlak nepřítele silný, máme se stáhnout a následně ho vyhodit do vzduchu. Celá četa postupuje krajinou půl dne, než se dostane k mostu. K našemu překvapení, po půl hodině opatrného plížení vpřed, zjišťujeme, že je již v držení našeho polního četnictva. Přicházíme, rozmisťujeme se a začínáme hloubit okopy v okolí mostu. Já s kulometem jsem přímo u mostu, kryti jen betonem. Jako na střelnici. Ale za to máme krásný výhled na druhou stranu. Dokonce z polní kuchyně fasujeme vynikající oběd. Klobásy a brambory se zelím. Do háje, kde teď vzali klobásy? Radši se neptám. Ve tři odpoledne slyšíme vzdálené zvuky motorů. Na druhém břehu vidíme první siluety a v tu chvíli to začalo. Naše kulomety na druhém břehu spustily a granátníci se ihned dostali pod silnou palbu. Můj kulomet bez přestání pálí. Mně se tenčí zásoby střeliva do samopalu. První dvě družstva se se ztrátami stahují. Házím kouřové granáty na most a prchám se zbytkem svých druhů. Dobíháme za ves a naskakujeme na automobily, které za námi dojely během dne. Prcháme, ale most nevybuchl. Ženisté, kteří měli za úkol nám pomoct, byli asi pobiti, protože je nikde nevidíme, most stojí a nepřítel se tlačí na druhý břeh. Vracíme se zpět plní smíšených pocitů. V hlavě vyvstávají otázky, jaký to vše má smysl. Po návratu jsme dostali najíst a vyčistili si výzbroj a výstroj. Nafasovali jsme taky něco málo střeliva, ale zásoby se tenčily.
Kuchaři polní kuchyně se vyznamenali a i přes nouzi posledních měsíců, vykouzlili výborné pokrmy. Jen u snídaní se objevoval určitý stereotyp…
Po večeři jsem byl se svým družstvem vyslán na průzkum, nebo spíš předsunutou hlídku v předpokládaném směru postupu nepřítele. Došli jsme na místo a rozdělili se. Na sedm lidí to byl moc velký prostor, takže jsem nechal starého mazáka Franze spolu s jedním nováčkem za polní cestou a zbytek stáhl do lesa, ze kterého byl nádherný výhled. Obloha se zatáhla a nás postupně pohltila temnota. Les byl plný života a tak nám s lehkým vánkem drásal nervy, protože jsme neustále slyšeli nějaké ruchy. Vše dovršilo neznámé vozidlo, které projelo nedaleko našeho postavení. Na dohled od nás zastavilo a po chvilce zase odjelo. Minuty se příšerně vlekly, my zírali do tmy a každou půlhodinu se šeptem hlásili vysílačkou na štáb. O půlnoci jsme se měli dle rozkazu stáhnout blíže k táboru, ale kolem půl dvanácté jsme za naší pozicí slyšeli sérii zvuků, které nás přibily k zemi. Čas se chýlil a my netušili kdo, nebo co, se za námi skrývá. Tak jsem vydal rozkaz, aby šel kulometčík Adam, jeho pomocník Christian a Funker Thomas napřed směrem do pole a les obešli okolo křoví směrem k čekající dvojici u cesty. Já a Peter, zástupce velitele družstva, jsme šli jako poslední. Když jsme se vyplazili z lesíka, tak by se ve mně krve nedořezal! Za křovím se ozvalo „hands up guys“. Okamžitě jsem namířil do tmy, kde jsem hlas slyšel. Peter stejně tak. Netušili jsme, kdo to řekl a komu. Prst mi křečovitě svíral spoušť samopalu. Po chvilce slyšíme kroky okovaných bot a cinknutí nábojové schránky kulometu. Někdo odchází. Říkám si „doprdele… zajali Adama a Christiana“. Svírám samopal a ani se nehnu, vše trvá nekonečně dlouho. Nakonec se před námi ozývá praskání suchých větviček a to, jak se někdo pomalu, pomalinku prodírá křovím směrem k nám. Jsem připravený ihned začít střílet, nervy napnuté jak struny. Vychází proti mně tmavá silueta, kterou v té absolutní tmě nejsme schopný identifikovat. Ze dvou metrů na něj najednou z plných plic zakřičím „Hände hoch!“. Nic se neděje. Opět a ještě hlasitěji už ječím „Hände hoch!“ a kolena se mi klepou, když v tu se ozve hlas… „nestřílej, to jsem já Franz“. Nechápu co se děje a tak ho oslovím, ujišťuje mě, že je to on a že je sám. Nakonec mi polohlasně vysvětluje situaci. Nedomluvili jsme si žádné volací znaky a tak nevěděl, jak nás má oslovit. Díky tomu, že jsme od něj do lesa odešli do boku a teď k němu kulometčík s pomocníkem přišli z přímého směru od louky, ze směru očekávaného útoku nepřítele, logicky si myslel, že je to právě on. Navíc disponoval znalostí angličtiny, kterou využil. Jeho první zvolání jsem slyšel, ale další komunikaci šeptem, kdy si s Adamem ujistili, kdo je kdo, už bohužel ne. Stačilo málo a zabil jsem kamaráda z vlastního družstva. Ani nechci myslet, kolik vojáků potkal takový osud v průběhu celé války. Nejdřív jsem Franze zpražil přívalem výčitek, ale nakonec jsem si nasypal popel na hlavu i já a několikrát se omluvil. Po návratu na nás čekal Leutnant Karl a chtěl hlášení. Mé hysterické ječení slyšel až v táboře. Vše přešel s letmým úsměvem a opět bylo patrné, že je především rád za to, že jsme všichni vcelku a na živu. Ten večer se mi usínalo jen velmi obtížně…
Chvilka odpočinku před těžkými boji a most, který jsme nedokázali ubránit, ani zničit.
Chvilky odpočinku pro granátníky znamenaly spánek, hraní her, nebo údržbu zbraní a výstroje.
Čtvrtý den bojů byl pro mé družstvo tím nejklidnějším. Ráno jsme obsadili pozice na přístupech do tábora a vyčkávali. Když se stahovala další předsunutá hlídka, tak se střetla s americkým průzkumem. My jsme nepozorováni celou situaci sledovali a byli připraveni jít okamžitě do útoku. Nepřítel zmizel stejně rychle, jak se objevil, a nastalo zlověstné ticho. Do pozic jsme dostali opět vynikající oběd v podobě hrachové kaše a kousku uzeného! Kde jen to ti kuchaři brali…? Kouzelníci! Po obědě jsme místo siesty sledovali zlověstná oblaka, která se k nám nelibě šinula. Pršelo hodinu a pršelo tak, že nám prosákly i nepromokavé maskovací pláštěnky, boty, zbraně… a déšť uhasil i poslední zbytky zápalu boje, které se v nás skrývaly. Velitel nás svolal na poradu a obdrželi jsme nové úkoly. Já měl hlídat přístupy do tábora a zbytek oddílu měl vyrazit do vsi odrážet další nepřátelské pokusy o naší lokalizaci. Ústupové cesty proměnil přívalový déšť v potoky bahna, které by naše vozidla zvládla, ale jen obtížně a určitě ne pod palbou nepřátel. Ustoupíme pokud možno až ráno. Z vesnice se ozývají detonace a kulometná palba až do večera. Pak celý svět opět utichá jen sem tam zaduněly výstřely děl v dálce. Bylo jasné, že jdeme do finále. Na východní frontu je to jen jeden den cesty osobním automobilem. Američané ale taky evidentně neradi nasazují krky… klepou se na to, až bude po všem a oni si vychutnají benefity vítězů, jako naši ve čtyřicátém. Zbytky družstev se vrací zpět a je vidět, že tentokrát dostali řádně za uši. Všichni toho mají dost. Pocit útěchy nenastolí ani basy piv, které zrekvírovali v místní hospůdce. Na hlavu půl piva a opět do hlídky. Nepřítel se zastavil asi jen kilometr od nás. Noc jsem strávil myšlenkami u svých drahých doma.
Strategie splnění rozkazů, řešení padlých i raněných, rozpisy služeb, rozdělovaná zásob potravin, paliva a střeliva i neustálý servis vozidel. Velení opět neslo těžké břemeno.
Různorodý vozový park, který nám zajišťoval nezbytnou mobilitu.
Pátého dne jsme drželi obranná postavení a mezitím se naše těžké nákladní vozy dostávaly z bahnitého vězení. Po nástupu na auta jsme se vypařili, jak ranní mlha, a vydali se na sever, abychom svedli poslední bitvu. Naposledy jsme si na ně počkali jak myslivci na čekané. Tentokrát esesmani rozdrtili čelo kolony pancéřovými pěstmi a my zasypali zbylé zmatené vojáky palbou z kulometů. Samopalem jsem naposledy v životě vystřelil dlouhou dávku a viděl, jak siluetě v kouři, na kterou jsem vystřelil, padá přilba do příkopu a ona poslušně sklouzává za ní. Můj poslední výstřel války. Nepřítel přešel ihned do protiútoku a začal tlačit na naše boky. Úprk lesem, nastoupit a rychle pryč. Jenže cestou nás už nepustili z dohledu. Na hlavním tahu náš zadní voj dojel ustupující kolony. Všude byla zničená vozidla, smrad a zmatek. Zastavili jsme na louce, skryli vozidla a zaujali postavení pod stromy, kde jsme byli připravení na poslední zteč. Velitelé odbíhali, odjížděli, přijížděli… bylo cítit napětí. Leutnant v rukách svíral samopal, zběsile gestikuloval. Pak si sedl a v ruce dřímal pistoli. „Ať tě to ani nenapadne, ty parchante. Jsme v tom společně, tak klid a koukej nás z toho dostat! Dostat co nejdál od těch, kterým jsme pustili žilou!“ říkal jsem si v duchu. Postavil se, rozhlédl a zavelel k odjezdu. Vyrazili jsme, ale ne do vnitrozemí. Ještě kousek na sever a pak na západ. Mé družstvo se vezlo na nákladním voze SS kolegů, kterých řádně ubylo. Lehce pršelo a stěrače jen nešikovně rozmazávaly pramínky vody na okně. Po několika kilometrech se před námi vynořila křižovatka plná automobilů, které „zdobily“ bílé hvězdy. Zastavili nás, nechali vystoupit a vůz po vozu prohledali. Posbírané zbraně uložili do jednoho auta. U našich vozidel zůstali jen řidiči a zbytek mužstva byl nahnán na korbu amerického nákladního vozu. Tak a bylo hotovo, konec!
V průběhu nasazení se mi ozývala stará zranění. Zde pod starostlivou péčí jednoho ze zdravotníků naší čety.
Kolona opět vyrazila, ale teď v doprovodu části Američanů, kteří nás eskortovali. Byli jsme jako sardinky. Zbylo nás kolem padesáti a to všechno se vezlo na jedné korbě. Nevím, jestli jednotka, které jsme se vzdali, byla stejná, jako ta proti které jsme někdy bojovali, ale evidentně si také užila svoje. Po půl hodině cesty jsme dojeli na velkou louku, v jejímž koutě se krčilo pár domků ze dřeva. Stroje byly odstaveny bokem a my dojeli na plac, který v kruhu střežili nevlídně vyhlížející vojáci. Vystoupit a čekat. Stoupl si před nás vcelku mile vypadající chlápek, který vyzval příslušníky zbraní SS, aby předstoupili. Ti tuto prosbu bez otálení vykonali. Já se necítil povinen svou předešlou službu nějak vypichovat, přeci jen jsem teď sloužil jako granátník u jednotek Wehrmachtu, takže jsem zůstal stát. Esesmany pečlivě prohledali a odstavili bokem do řady. Pak vyzvali zbytek, aby předstupoval k prohlídce. Vybrali pár jednotlivců a pak se ten vcelku mile vypadající Amík zeptal, jestli jsou přítomní důstojníci, či poddůstojníci. Leutnanta odvedli sami jako prvního a tak se přihlásil velitel naší čety a já s veliteli družstev. Vzali první z nás a já viděl, jak jim lustrují doklady, a došlo mi, že mám stále vojenskou knížku zbraní SS, kde byla pouze přeškrtnuta má poslední jednotka u zbraní SS a dopsána aktuální, ke které jsem byl přiřazen. Zahodit jsem to už nemohl, našli by to. Šacovali nás důkladně. Co teď! Vytáhl jsem Wehrpass, který jsem měl po zproštění služby stále u sebe, i když jsem znovu narukoval a měl ho odevzdat nové jednotce. Velmi narychlo jsem vojenskou knížku SS schoval hluboko do peněženky a navrch dal jen Wehrpass a pár fotek s ženou, rodiči a kamarády. Musí to vyjít. Američan měl brýle, hodnostní označení na přilbě a uměl i něco německy, evidentně byl na tom s inteligencí lépe, než ti kolem, které zjevně vytáhli někde od krav. Došla řada na mě, srdce mi divoce tlouklo a já vyšel s bradou vzhůru vpřed. Doklady jsem mu sám ihned podal v zamýšleném pořadí a k mému překvapení se chytil. Už to vypadalo, že mě pustí, když v tom na něj vykoukly fotografie. Prohlédl si mou krásnou ženu, fotku rodičů z předchozí války a pak na něj vyjela další, „nesprávná“ fotografie, na které jsme byli s kamarády před nepřátelským vyloděním ve Francii. Byli jsme nastoupeni a mně na přilbě zářilo označení zbraní SS. Amík strnul a já věděl, že je zle. Vytáhl prudce fotografii a porovnal jí s mou zarostlou, špinavou tváří. Nejistě kmital očima na fotografii a tu zase na mě. Nakonec si zavolal kolegu a ten okamžitě pronesl cosi o SS, tak divným přízvukem, že jsem nic jiného nerozuměl. Po té chvilce jsem bez váhání řekl, že jsem to samozřejmě já, že jsem dříve u zbraní SS sloužil, ale byl jsem po zranění „odejit“ a dnes jsem již u jiné zbraně, jen staré doklady zůstaly. Myslím, že mi porozuměl, ale neuvěřil. Když jsem chtěl dál mluvit, byl jsem dost drsně vyzván, abych držel hubu. Žaludek se mi sevřel a bylo jasné, že teď jsem skutečně v hajzlu. Opět jsem zkusil, že je to minulost a teď sloužím u jiné zbraně. Odpověď zněla „Drž už hubu! Jednou SS, navždy SS!“. Co si budeme, něco na tom je, ale jak z toho ven. Posunkem dal rozkaz vidlákovi vedle sebe, ten mě chytil za rukáv a spěšně odváděl ke skupince SS. Zachytil jsem zmatené pohledy kamarádů a stoupl si do řady. Bokem vyčlenili dva esesmany, u kterých evidentně našli lup od mrtvých Američanů. Nás zbylé odvedli asi dvacet kroků opodál a postavili do řady čelem ke vzdálenému lesu. Myšlenky se mi v hlavě divoce honily. Periferně jsem si všiml, jak přichází skupina Američanů v zástupu a řadí se za nás. Popravčí četa? To jako vážně umřu takhle? Na konci? Takhle blbě? Vzduchem prolétlo pár rozkazů, vojáci popadli zbraně a začali je nabíjet. Rozklepala se mi kolena, ale uklidnil mě Hauptsturmführer, velitel jednotky SS, se kterou jsme poslední dny kooperovali. Teď měl na kabátu výložky prostého vojína a tvářil se zcela klidně, vyrovnaně, a když postřehl, že ho pozoruji, letmo se usmál. Pušky šly nahoru a zapřely se do ramen. Chtělo se mi řvát, prosit! Byl jsem zmatený z toho co se mi děje, ale jen jsem stál a čekal na konec, když tu se ozval rázný rozkaz a závěry zbraní cvakly naprázdno… za námi se ozval hlasitý smích. Američané byli svým divadýlkem vskutku pobaveni. Během chvilky opět zvážněli a část z nich odvedla dva esesmany, kteří byli doteď bokem. Museli jsme stát s rukama nad hlavou a čekat desítky nekonečných minut. Ze směru, kam je odvedli, se nakonec ozvaly výstřely. Po deseti minutách se vrátili dozorci. Ty dva jen vystrašit nechtěli, těm se pomstili za mrtvé kamarády. Po hodině stání jsem byl osloven tím, který mě „odhalil“, abych šel s ním. Odvedl mě do jedné z dřevěných budov a posadil na židli před nabubřelého poručíka. Změřil si mě pohledem a bylo jasné, že se mu moc nelíbím. Jméno, bydliště, jednotka, kde jsem sloužil. Nezapíral jsem a řekl pravdu. Roztrhán kanadským granátem v srpnu 1944 od té doby mimo službu a jako částečný invalida propuštěn ze služby. V dubnu 1945 povolán k jednotce, se kterou mě zajal. Řekl jsem mu, že pokud o ní chce vědět víc, ať se zeptá mého velícího. Ten se od svého prvního výslechu choval zvláštně podřízeně, až patolízalsky, ke svému americkému protějšku. Poručík, který uměl obstojně německy, se neustále motal kolem mé služby u zbraní SS a neustále se vyptával, jestli jsem byl v Belgii a podobně. Moje neustálé „nevím“, „ne“, nebo „jak prosím“ ho evidentně dost dráždilo. V půlce věty se zastavil a řekl strážím, ať mě odvedou. Bylo to snadnější, než jsem si myslel. Jenže první problém přišel v táboře, který jsme si směli postavit a který byl pomyslně rozdělen na SS a „hodné“. Kolega od zbraní SS mi řekl, že mu poručík naznačil, že všichni jimi pochytaní esesmani pojedou v brzké době na demarkační linii a do ruského zajetí a zítra nás mají přesunout do většího zajateckého tábora. To by byl konec! Sibiř je v naší armádě pojem, při kterém naskakuje husí kůže, a politické oddíly mají osud dopředu zpečetěn. Po chvilce váhání jsem došel za Hauptsturmführerem a otevřeně mu řekl, že musím pryč. Opět se letmo usmál a jen odsekl „kdo ne“. Po chvilce řekl, možná to nějak půjde. Přešel jsem na dosah mých granátníků a vysvětlil jim situaci. Přivítaly mě prázdné výrazy a bylo jasné, že mají strach se se mnou bavit. Američanům evidentně chyběli ostnaté dráty, či jiné zábrany, takže museli neustále držet hlídky. Začalo se smrákat a vidina toho, že nás budou hlídat celou noc v takových počtech, je jistě trápila. Pískli nástup. Automaticky jsem si stoupl mezi kamarády od Heer a nikoho to netrápilo. Třeba přeci jen zůstanu s nimi. Začali nás počítat a zmatečně běhali sem a tam. Někdo prý chybí! Projedu pohledem esesmany a vidím, že Hauptsturmführer je pryč. Netrvalo dlouho a došlo to i Američanům, kteří teď byli doslova rozzuření. Všem na záda napsali čísla od jedné až někde do padesáti a varovali nás před dalšími útěky. Náš bývalý velitel Leutnant Karl spolu s velitelem čety poslušně papouškovali příkazy Američanů. Prý za další potíže ponesou trest všichni. No a? Rovnou z nástupu si mě vytáhli na druhé kolo výslechů. Viděli mě, jak se s uprchnuvším bavím? Nebo co může být tím důvodem zájmu o mě? Okamžitě po usednutí na židli se mě začali vyptávat na toho, co utekl a znovu na to, kde jsem sloužil a s kým. Vše jsem popřel. Vyptávali se mě na operaci Wacht am Rhein z Vánoc 1944, kde jsem prý určitě bojoval. Neustálý příval názvů měst a bojišť. Vše jsem popřel, podle pravdy, ale ten hajzl mi nevěřil ani slovo. Když už by se napětí mezi námi dalo krájet, tak do místnosti vrazil americký voják, velký jak hora, který na mě řval něco o svém bratru a SS. Z úst mu létala pěna, jak vztekle řval. A ani dva strážní ho nemohli udržet, tak jsem si jen odsedával, jak se ke mně přibližoval. Nakonec ho ve třech zmohli a odvedli. Poručík mi vysvětlil, že jsme mu já a moji druzi zabili bratra v Belgii. Má odpověď byla strohá „v Belgii jsem nikdy nebojoval“. Po této větě mě z této útulné kanceláře provoněné čerstvou a především pravou kávou, opět vyhodil. Padla tma a stráže se zdály být dost unavené. My vyfasovali šlichtu v podobě řepné polévky. Když jsem ji vyfasoval, všiml jsem si, že stráže polevily a už nás hlídá jen pár vojáků. Zbytek jedl a odpočíval v jednom z domků. Otevřeně jsem řekl, že musím pryč kamarádovi, který mě prvního dne s jednotkou málem zastřelil. Nelíbilo se mu to, ale pochopil. Řekl jsem, že musíme držet stráže co nejvíce v ostražitosti a že v noci, až budou zcela unavení, mám větší šanci utéct. Souhlasil a tak jsme vyrazili dělat zle. Došli jsme ke stráži kousek od baráku velitele a začali mlátit do jídelních souprav a hulákali, že chceme lepší jídlo a teplý čaj. Naše řvaní mělo překvapivý efekt na ostatní zajatce, kteří utvořili velkou skupinu a začali taky pokřikovat. K mé nelibosti se vyřítil jeden z vojáků, čapl mě za ruku a odtáhl mezi přibíhající Američany, kteří mně domlouvali pažbami pušek, pěstmi a kopanci. Se mnou vytáhli i kolegu buřiče a odvedli nás do další budovy, ze které se k mé velké nelibosti vyklubala separace. Hodiny plynuly a mě docházel čas. Kolem jedenácté večer nás z letargie probral křik ze vzdáleného lesa. Ten člověk mluvil německy a křičel „Kamarádi utečte a bojujte! V lesích jsou nás tisíce!“. Poplach, nástup, počítání, opět rovnou na výslech. Ten hajzl si na mě zasedl, i když je fakt, že moje chování mu dalo dost důvodů. Opět série otázek „Kdo to byl? Co chtěl? Co ti vadí na vašem jídle?“. Atmosféra houstla a mně povolily nervy. Začal jsem na něj řvát, že chápu jeho uchvatitelské ambice, ale ať pochopí, že jídlo je poslední co nám zbylo. Válka je prohraná, země rozbombardovaná, všude kupy mrtvol a když vidíme a cítíme, jak se stravují oni… je nám projímavá polévka z nahnilých zbytků dost proti chuti a chceme alespoň šálek teplého čaje. Řekl, že je mu to jedno. Vybouchl jsem, že do žádného posraného Ruska nepojedu! Moje žena je bůh ví kde, já netuším jestli ještě žije a že musím domů! Pokrčil rameny. Na to jsem se zeptal, jestli je ženatý. Kývl, že ano. Spustil jsem na něj sérii výčitek, že je na koni, když má rodinu a ženu v klidu za oceánem, ale že ta moje ani netuší, že jsem byl opět na frontě. Byl už dost unavený a já ho přestal bavit. Nechal mě odvést zpět do separace, kde jsem do rána zíral do zdi. Dle kolegy buřiče měli Američané echo, že je mezi námi schovaný někdo od Gestapa a možná si myslel, že s tím mám něco společného. Rozbřesk byl chladný a z myšlenek mě probral zvuk motorů. Na plac přijely nákladní vozy s dalšími zajatci. Po jejich vystoupení a odvedení bokem, nás, co jsme přijeli už včera, sehnali do houfu a nechali nastoupit na ještě nastartovaná vozidla. Mě dali opět ke zbylým esesmanům a vyrazili jsme na cestu. Dojeli jsme do velkého města plného amerických a českých praporů. Všude byli vojáci a civilisté oslavující naší porážku. My jeli dál směrem do velkého internačního tábora s nekonečnými proudy uprchlíků na stranách cest a s nejistou budoucností před námi…
Naše zajetí vám přiblížíme pár snímky od našich „nepřátel“, které nám dovolili publikovat a tímto děkujeme James Smith a celému uskupení KVH 4th Armored Division US Army, za výbornou spolupráci. Stejně tak i všem organizátorům, v čele s Davidem Dvořákem, kterým za tyto úžasné vzpomínky také velice děkujeme.
Má nejistá, strastiplná cesta do zajetí.
Příjezd k nepřítelem obsazené křižovatce.
Vůz Steyr, který nás dovezl až do kapitulace, pod dohledem nepřítele.
Odzbrojeni nasedáme na americký vůz.
Příjezd, sesedání, třídění a první blízký kontakt s nepřítelem.
Má minulost je prozrazená a mně začínají krušné chvíle.
Jsem odveden do malé skupinky SS. Mezitím jsou moji kamarádi důkladně šacováni.
Nepříjemné čekání na první kolo výslechů.
Výslechy, neustálé nástupy i spolupráce s nepřítelem. Ještě včera zcela loajální skupina se pod tíhou okolností drobí na menší celky s různými cíly.
Nejistý osud válečných zajatců. Někteří z nás se domů nevrátí vůbec a další z dalekého Ruska až za dlouhých deset let.
Na úplný závěr přidáme i video německé ústupové kolony z letošního ročníku, které natočili naši kamarádi z KVH Wurm.