Osudy příslušníků Genesungskompanie des
20.Waffen-Grenadier-Division der SS (estnische Nr. 1)
na území bývalého Československa
Adam Šolc
Úvod
Tento článek popisuje poslední dny války mužstva a zdravotního personálu Estonské divize na Československém území a vychází převážně ze vzpomínek v knize Lauriho Vasky EUROOPA südames [1] a knihy Jiřího Šolce Červenokostelecko 1890-1945. [2]
Pokud někdo znáte nějaké doplňující informace ohledně tohoto příběhu, kontaktujte mě prosím na email solcadam.cz@gmail.com děkuji.
Cesta
Genesungskompanie [3] des 20.Waffen-Grenadier-Division der SS (estnische Nr. 1) byla až do 15. dubna umístěna v Torgau (Torgava, Spolková země Sasko, Německo) jako součást SS-Feldlazarett 551 pod vedením MUDr. Kühneho. Odtud se vlakem přesunul přes Hoyerswerda (Hojeřice, Spolková země Sasko, Německo) – Bautzen (Budyšín, Spolková země Sasko, Německo) – Hirschberg (Jelení Hora, Dolnoslezské vojvodství, Polsko) do Trautenau (Trutnov, Česká republika). Estonský personál se měl skládat zhruba z 60 osob, z toho bylo 40 mužů a 20 žen.
Do Trutnova dorazili 19. dubna a druhý den, 20. dubna, zde na náměstí oslavili 56. narozeniny Adolfa Hitlera. V té době byl Trutnov ještě součástí říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland), s většinovým německým obyvatelstvem. Ještě téhož dne proběhl vlakem přesun do cílové stanice a tou byl Červený Kostelec.
Červený Kostelec
V Červeném Kostelci byl lazaret umístěn do budovy chlapecké školy, jak uvádí Jiří Šolc: „Dne 25. 1. 1945 byla pro potřeby německé armády vyklizena budova chlapecké školy, kam byl namísto původně určeného výcvikového oddílu SS umístěn od 2. 2. 1945 vojenský lazaret.“ [4] Po příjezdu do lazaretu proběhlo odvšivení personálu a nedlouho na to byli přijímáni první ranění z fronty.
Vztahy mezi německým a estonským personálem byly převážně formální. Německé velení vyžadovalo pořádek, ale s vědomím blížícího se konce války začali estonští důstojníci hledat nějaký způsob, jak se odpoutat od němců.
Podle výpovědi Manivalda Härma mělo dokonce dojít ke konfliktu mezi jedním z estonských poddůstojníku posilněným alkoholem a velitelem lazaretu Kühnem, který měl Estonci za neuposlechnutí rozkazu prostřelit rameno. O popularitě německého velitele značí i fakt, že si mezi Estonci vysloužil přezdívku „zasraný prase“.
Estonští důstojníci začali tedy postupně navazovat kontakty s českým odbojem. Za Estonskou stranu jednal především Dr. Verner Johannes Jürman, který ovládal ruštinu a za českou stranu pravděpodobně Místní národní výbor, kterému předsedal Jindřich Netvich. Estonci argumentovali především tím, že chtějí pomoci západním spojencům, a také se potřebují vyhnout sovětskému zajetí. Důraz byl kladen i na předválečné dobré vztahy obou států. Tyto argumenty byly českou stranou kladně přijaty, pravděpodobně i za podpory Červeného kříže, s kterým jednal MUC. Hans Raag.
Jiří Šolc uvádí: „Lazaretu byl přidělen strážní oddíl Estonců, který se koncem války necítil vůbec sebevědomě, stejně jako Rakušané. Navazovali kontakty s našimi lidmi, u nichž i o jídlo potají žebrali.“ [5]
To, že k obchodům mezi Estonci a Čechy docházelo, dokazuje i fakt, že Vaska vzpomíná jak ve školní tělocvičně, kde měli ubikace, popíjeli po nocích slivovici.
Dne 1. května proběhl na dvoře lazaretu nástup a bylo sděleno, že Adolf Hitler padl při obraně Berlína. Téhož dne večer byl svolán ještě druhý nástup, tentokrát uvnitř budovy v hale, za účasti pouze mužského personálu. Bylo oznámeno, že Vůdce jmenoval za svého nástupce Großadmiral Karla Dönitze a proběhla nová přísaha věrnosti. Estonští vojáci však této přísaze nedávali příliš velkou váhu, protože jich za svoji kariéru zažili již několik.
Po těchto událostech se již naplno diskutovalo o přechodu Estonců na československou stranu, ke kterému došlo 5. května, kdy Waffen-Untersturmführer Dr. Leo Edgar Oras ohlásil německému veliteli Kühnemu, že estonský personál odchází k Čechům. Je až s podivem, že Kühne tuto zprávu přijal a bylo domluveno předání zbraní.
Brzy po poledni jsou před budovu školy přistaveny dva československé nákladní automobily a Estonci jsou převezeni do Volhejnova penzionu na Čertovině [6], tím končí jejich etapa ve službách Třetí říše.
Jiří Šolc uvádí: „Odpoledne veškerý personál lazaretu složil zbraně i střelivo na radnici a asi 60 lidí, většinou Estonců, bylo autobusem odvezeno do Volhejnova penzionu v Horních Rybníkách.“
Čertovina (Horní rybníky)
Na Čertovině se Estonců ujal majitel penzionu pan Volhejn, který zároveň působil jako spojka mezi estonskou a českou stranou. Muži byli ubytováni na sále a ženský personál po pokojích.
Dne 8. května nastal konec války, ale pro Estonce se zatím nic nezměnilo. Tomu pravděpodobně napomohla i poloha samotného penzionu, který se nacházel mimo obec. Z povzdálí tak pozorovali nejprve jednotky ustupující německé armády a o několik dní později jednotky Rudé armády.
Soužití s místními obyvateli probíhalo bez větších konfliktů. Estonci chodili za stravu pomáhat místním statkářům a navazovali kontakty s civilisty, se kterými probíhal výměnný obchod. Vojáci si snažili zcivilnit své uniformy nebo vyměnit nějaké cennosti za civilní oděv. Zajímavostí je, že Estonci u penzionu pomáhali i s výkopem bazénu.
Dne 26. května byl penzion obklíčen skupinou partyzánů, proti čemuž nesouhlasně vystoupil Dr. Jürman, ale nebylo to nic platné a celá estonská skupina byla převezena do Náchoda. Není jasné, z čí iniciativy k zajetí došlo, jestli šlo o udání, rivalitu mezi odbojovými skupinami nebo na žádost majitele p. Volhejna.
Náchod
Převoz do Náchoda měl proběhnout třemi nebo dvěma nákladními automobily. První zastávka proběhla na náměstí. Po několika hodinovém čekání se přemístili na vlakové nádraží.
Na nádraží dorazil sovětský armádní transport. Zde jsou výpovědi svědků Vasky, Jürmana a Härma velice zmatené a nikdo z nich nebyl schopen pořádně popsat, jak došlo k jejich propuštění. Na peronu totiž došlo k hádce mezi československým velitelem a opilým sovětským vojákem, který hrozil revolverem. Po této hádce se Estonci vydali pěšky zpět na Čertovinu.
Praha
V této části bude popsán příběh Lauriho Vasky a Eduarda Tootsona, který se od zbytku skupiny mohl výrazně lišit.
Asi o týden později, v pátek 1. června se skupina vydala vlakem z Červeného Kostelce na cestu do Prahy. Cesta vedla přes Náchod a Hradec Králové. Ve vlaku se skupina rozptýlila mezi ostatní cestující vydávajíc se za nizozemské nuceně nasazené. Na pražské hlavní nádraží dorazila brzy ráno 3. června a Estonci vytvořili menší skupinky. Lauri Vaska byl ve skupině Dr. Eduarda Tootsona, do které ještě patřili Manivald Härm, Koit Lillep, Erna Ohow, Jane Treufeld a jistá Helmi.
Znění potvrzení, s kterými se Estonci vydali na cestu ke spojencům.
POTVRZENÍ
Národní výbor v Náchodě potvrzuje, že nemá námitek, aby
Koit Lillep, 1.01. 1920
pokračoval v cestě do své domoviny a žádá kontrolní orgány, aby mu nečinili překážek.
Československý Červený kříž v Náchodě
V Náchodě, dne 31. 5. 1945.
2. VI. 1945
Osvědčení
Majitel tohoto osvědčení stud.med Koit Lillep, nar 1.01.1920 pomáhal nám Čechům při obvazování raněných, přešel dobrovolně od Němců k nám a choval se k Čechům velmi přátelsky. Prosíme proto, aby mu byla z české strany poskytnuta kdekoliv pomoc.
Národní výbor
Červený Kostelec. [7]
Další zastávkou měla být Plzeň, ale nedařilo se zjistit, kdy odjíždí nějaký vlakový spoj a tak skupina Dr.Tootsona vyčkávala v nádražní budově. Během čekání byla do budovy přivedena skupina německých zajatců na úklidové práce. Zajatce hlídali dva nebo tři strážní, kteří z neznámého důvodu vyzvali Vasku a Tootsona aby šli s nimi. Jedním z možných důvodů mohl být, že Tootson měl na sobě vojenské kalhoty a upravenou vojenskou blůzu.
Stráž oba muže odvedla do místnosti uprostřed nádražní budovy, kde seděli tři nebo čtyři úředníci. Estonci se prokázali doklady, které získaly v Červeném Kostelci a Náchodě, ale ty úředníky vůbec nezajímaly. Tak se přihlásili k Estonské národnosti, avšak ani to na věci nic nezměnilo. Oba dva tak byli převedeni do výslechové místnosti, kde již čekalo několik dalších lidí. Místo výslechu se ale dočkali jen brutálního bití pěstmi do obličeje. Při bití Tootsonovi praskl ušní bubínek. Mezi tím je vyslýchající vyzval velmi dobrou němčinou k přiznání, že jsou němečtí špioni a pokud tak neučiní, budou zavřeni na dva týdny do sklepa bez jídla a pití. Jakákoliv jejich snaha cokoli říct byla umlčena ranou do obličeje. Celé bití trvalo několik hodin a pak byli společně uvězněni do jedné místnosti. Zanedlouho do místnosti vkročil muž ve vojenské uniformě v hodnosti poručíka. Tím okamžikem se pro Estonce situace velmi zlepšila, poručík si totiž uvědomoval, že jsou občany Sovětského svazu a nechal jim donést jídlo. Ve dvě hodiny po půlnoci byli převezeni do jiné budovy.
Druhý den 4. června došlo k zajímavé situaci. Poručík se oběma omluvil a vzal Vasku zpět na nádraží, aby označil viníka jejich bití. Ten však nikoho neudal a tím byla celá věc uzavřena. Po návratu dostali možnost si v podkroví, kde byl sklad vybrat nové oblečení. Zajímavostí je, že Vaska na sebe nemohl najít kalhoty v odpovídající velikosti a tak si musel vzít dámské s bočním zapínáním. Toho dne také začali nosit na rukávech rukávové pásky s červeným křížem.
Odpoledne byli oba převezeni do Paláce YMCA v ulici Na Poříčí 1041/12, kde byli v pátém patře ubytováni v plně vybaveném pokoji. V sousední místnosti se nacházela ambulance MUDr. Jana Brodana (bydliště Revoluční 15, Praha 2), který se o Vaska s Tootsonem staral. Tootson jako lékař využil své kvalifikace a začal MUDr. Brodanovi vypomáhat.
Na samotný pobyt si nemohli stěžovat, jelikož stravu dostávali třikrát denně, s donáškou až do pokoje. Došlo dokonce i k románku s místními dívkami, Vaska si vzpomíná pouze na křestní jméno Míla. Jediné nad čím stále vysel otazník bylo, co s nimi bude dál. Budově údajně velel kapitán československé armády a existovala obava, že po úplné rekonvalescenci budou oba, jako sovětští občané, předáni Rudé armádě.
Jednoho dne vysvitla naděje, že by se mohli dostat k Američanům do Plzně. Do paláce totiž dorazila skupina amerických vojáků, ale po jejich kontaktování se nepodařilo domluvit odchod ke spojencům, především kvůli jejich nezájmu.
Jednou z výrazných osobností, která ovlivnila jejich pobyt v Praze, se stal jistý Miroslav Páv (bydliště Náměstí Kinských 45, Praha 5). Z počátku nevzbuzoval u obou mužů moc důvěry, jelikož nosil na klopě smaltovanou rudou hvězdu a tak bylo podezření, že je proti nim nasazený a má napomoci jejich deportaci do Sovětského svazu. Nakonec se ale ukázalo, že byl tento odhad milný a navzájem si důvěřovali. Tato vzájemná důvěra, která přerostla v přátelství, se stala nadějí pro opuštění Prahy. Páv se totiž znal s dvěma Estonskými komiky, kteří v Praze zrovna vystupovali s cirkusem, jednalo se o bratry Rolly a Arry Porro-Jögimarovi. Dne 10. července je dovedl za oběma bratry a po vzájemné domluvě Rolly Porro-Jögimar slíbil, že celou situaci vyřeší. Druhého dne Rolly Porro-Jögimadorazil do Paláce YMCA, aby si promluvil s velícím kapitánem. Porro-Jögimar vysvětloval, že sověti Estonsko okupují a tak se tam není možné vrátit. Na tyto argumenty kapitán nebral ohled a rozhovor ukončil s tím, že se jedná o občany Sovětského svazu a budou předáni zpět sovětským úřadům. Vyjednávání nepomohl ani fakt, že Porro-Jögimar mluvil plynule česky.
Někdy v polovině července si měli oba zabalit věci a byli předvedeni před kapitána. Ten je nechal eskortovat za doprovodu ozbrojeného vojáka. Oba dostali strach, že budou deportováni do SSSR, ale byli dovedeni na nějaký úřad. Zde voják předal úředníkovi papíry od kapitána a ten je prověřil a přinesl nová povolení. Tato nová povolení opravňovala jejich držitelům volný pohyb po Praze v trvání 14 dnů. Zůstává tedy otázkou, proč kapitán nepovolil jejich propuštění už při návštěvě Rolly Porro-Jögimara a teď o několik dní později již ano.
Teď nastala otázka, jak pokračovat dál. Dvojice se rozhodla vyhledat švédský konzulát a zde požádat o pomoc. Na dvoře konzulátu potkali svého známého z divize Oskara Tomberga, který jim podal informace, jak to zde funguje. Bohužel nebylo možné získat švédské pasy, ani víza. Jediné co obdrželi bylo nějaké, blíže nespecifikované, osvědčení na růžovém papíru cca 10×6 cm veliké. Bližší popis bohužel není znám. Po obdržení osvědčení se spojili s Tombergem a ten je zavedl do sběrného tábora, kde momentálně žil. Vaska tábor nazval Babylonem národů, protože zde bylo velké množství cizinců a bývalých židovských vězňů z koncentračních táborů.
Jednoho dne do tábora dorazili další estonští uprchlíci, tři ženy a tři děti. Tato skupinka se stala pro tři bývalé vojáky záchranou. Ženy totiž získaly z amerického konzulátu v Praze cestovní doklad pro šest osob. Na konzulátu totiž pracovala úřednice estonského původu. Dámy jim nabídly, jestli se k nimi nechtějí připojit, ale bylo potřeba vyřešit další tři místa v cestovním dokladu a tak do něj připsali k šesti osobám ještě tři děti.
Den nebo dva po tomto setkání 20. července, se skupina vydala na pražské hlavní nádraží a vyrazila vlakem směr Plzeň.
Plzeň
Na cestě do Plzně byla jedinou překážkou, která by mohla vše překazit, Demarkační linie. Žádný problém zde ale nenastal, kontrolu dokladů prováděl český policista/četník společně s americkým vojenským policistou a vše bylo v pořádku.
Po příjezdu do Plzně se jich ujal český úředník s červenou páskou na rukávu a nastaly další problémy. Úředník si prohlédl papíry a jako Estonce je chtěl navrátit zpět do SSSR, ale s tím skupina vyjádřila nesouhlas. Odvedl je tedy do improvizované kanceláře, aby celou situaci vyřešil. Zde byl naštěstí i americký seržant, který si prohlédl doklad z amerického konzulátu a řekl, že to spadá pod jeho kompetenci. Český úředník sice protestoval, ale nebylo mu to nic platné.
Seržant nechal přistavit nákladní automobil, na kterém byla skupina převezena do uprchlického tábora.
Dne 22. července nasedli do nákladního vlaku, který směřoval do Ansbach (Ansbach, Bavorsko, Německo), kam dorazili 24. červenec. Tím končí putování tří příslušníků Genesungskompanie des 20.Waffen-Grenadier-Division der SS (estnische Nr. 1) po území Československa.
Použitá literatura:
[1] Lauri VASKA, EUROOPA südames. Märkmeid ühest rännakust 1944-1945, Tallinn 2004.
[2] Jiří ŠOLC, Červenokostelecko 1890-1945, Červený Kostelec 2006.
[3] Rekonvalescenční rota
[4] Jiří ŠOLC, Červenokostelecko 1890-1945, s. 258.
[5] Jiří ŠOLC, Červenokostelecko 1890-1945, Červený Kostelec 2006, s. 258.
[6] Čertovina je dnes obce Horní Rybníky a v bývalém Volhejnovu penzionu (je možné se setkat i s názvem Penzion Ducháč) se nachází MŠ Horní rybníky.
[7] Lauri VASKA, EUROOPA südames, s. 129.